Článek
Někdy po třech desítkách let příležitostného až pravidelného kouření starý pán přestal kouřit a to už natrvalo. Předcházelo tomu několik pokusů málo úspěšných. První byl na počátku puberty, kdy kamarád konstatoval, že už jsme velcí a naše cigareta na veřejnosti nikoho nevzrušuje.
Tak tedy my skoro dospělí už kouřit nebudeme! Rozhodnuto, přijato jednomyslně a stvrzeno slibem na úrovni přísahy!
Nějaký čas to oba vydrželi, ale bylo třeba jít s dobou a respektovat něco jako společenskou povinnost. Slavné a známé osobnosti byly všude zobrazovány s nezbytnou cigaretou v ruce. Kdo nekouřil, byl v té době jakousi podivnou výjimkou.
Někdo tvrdil, že je to jen o vůli chtít a dokázat to. Světový trend vede k nekuřáctví a vědecký výzkum prokázal, že ve vyspělých zemích kouří už jen slaboši a ženy. To byla výzva, nebýt slabým jedincem a být průkopníkem nového, světového trendu!
Zkouška silné vůle byla krutá. Bylo to něco jako odříkání si něčeho nezbytně potřebného, co je na dosah, ale přitom odmítané. Čas běžel neskutečně pomalu, než ten stanovený rok utekl. Ale výsledek byl a nastala možnost znovu uspokojit chutě, což s úlevou ihned nastalo.
Napřed jedna cigareta, potom dalších několik a najednou zjištění, že krabička nestačí už ani na celou směnu. To bylo nepříjemné varování, ale jak dál? Znovu silou vůle? Trápit se zbytečně a jak dlouho? A je to vůbec zapotřebí?
Pochybnostem učinil konec s obyčejným nachlazením. Silná rýma, bolení hlavy a nechuť na vše. Jen závislost a návyk na kouření zůstal. Když už ani ta cigareta nechutnala, tak pryč s ní. Zápach popela, polo-uhašené cigarety a několika nedopalků v popelníku, ten byl silně nepříjemný! A pak přišla potřeba na další cigaretu. Jenže tu brzdil právě ten nepříjemný pocit a zápach z popelníku.
Co tak si ten pocit zapamatovat jako odporný, vsugerovat si jej a uložit do paměti? Stalo se tak a kupodivu to fungovalo. Nebylo třeba silné vůle, stačilo si připomenout tu nechutnost. Uběhl týden, pak další, nachlazení už dávno vyléčeno bylo a ani chuť na cigaretu už nebyla tak silná. Nakonec vůbec žádná a po čase se projevily i pozitivní efekty.
A modernímu světu přibyl další obtížný nekuřák. Navíc provokatér kamarádů, stále ještě kouřících. Nejen řečmi o slabých jedincích, ale i nenápadně osobním příkladem.
Pracoviště tenkrát bylo ve 2. poschodí. Na prvních schodech kolegu kuřáka nějakou otázkou vyprovokoval k mluvení a dle možnosti chůzi zrychloval. Nahoře, na posledních schodech, to svižně vzal přes dva schody najednou a pak se soucitným pohledem čekal, až chudák lapající po dechu bude schopen pokračovat.
Byla to škodolibost, to se musí uznat. A těm, kteří už většinou nejsou mezi námi přeživšími, těm patří vzpomínka a omluva alespoň touto formou.
