Článek
Konec prázdnin, začal nový školní rok. Kolem domu procházejí skupiny dětí. Ti nejmenší s radostným výrazem ve tváři, ti starší s pocitem odevzdání se svému osudu, když nic jiného jim nezbývá.
K těm patřil i pisatel. Nikdy neměl rád školu a po ukončení té povinné základní si u rodičů vytrucoval nepokračování na střední, ale zapojení do pracovního procesu, přesto, že studijní výsledky měl více než dobré. Jenže ani ten pracovní proces se neobešel bez výučního listu. Co naplat, tak na učiliště.
Těsně před nástupem přišla organizační změna. Přesun do jiného města a s tím spojená nutnost ubytování na internátě. A navíc, tamní učňovská škola byla v budově průmyslovky a pedagogický sbor si sjednotil výuku pro všechny stejně. Tak střední škola to fakticky byla, jen trochu kratší o větší podíl praxe.
Po prázdninách si nová učitelka chtěla ověřit úroveň znalostí a zadala obsáhlý domácí úkol. Na internátě byl striktní režim s vyčleněním času samostudia do večerních hodin. Ale dala se domluvit změna, třeba pro aktivity ve večerních hodinách. Tak jsme se spolubydlícím začali pracovat hned po obědě. On, aby jen neopisoval postup a byl užitečný, tak dělal zdlouhavé početní úkony. Kalkulačky ještě nebyly ani vynalezeny. Společně jsme úkol zvládli a odešli za svými zájmy.
To neuniklo spolubydlícím. V naši nepřítomnosti si půjčili naše sešity a opsali úkol. Jenže po kontrole učitelka s hněvem vlítla do třídy a běsnila. Všichni až na jednoho měli stejnou početní chybu v násobení. A ten jeden student svůj správný výsledek přepsal na ten chybný. Měl nepovolený únik a úkol neměl od koho opsat. Až ráno ve škole zjistil odlišnost od většiny, tak si to opravil.
Pak se učitelka zklidnila a zajímalo ji, kdo neopisoval a úkol vypracoval. Ticho, jen hlavy spolužáků se otočily k naši lavici. Nezbylo, než se přiznat. Měla k tomu jakýsi komentář, ale přerušil ji můj spolubydlící přiznáním, že tu početní chybu má na svědomí on.
To byla doba soudružské spolupráce a vzájemné pomoci. Kolektivní dělba práce byla samozřejmostí. Podělit se s ostatními nikomu nepřišlo jako nepatřičné.
Středoškolská výuka na kvalitní úrovni se hodila i později, kdy už jako dospělý další dlouhé roky trávil ve školních lavicích. Ale vztahy mezi studujícími už byly jiné. Nabyté vědomosti představovaly soukromý nebo osobní kapitál. Něco cenného, co mám já a nějak jen já sám je musel získat za nějakých okolností a obětí. Opisování, tak to už ne. Rozhazovat svůj majetek přece nikdo nebude, ale zúročit jej, tak to je vždy ta lepší volba.
