Nenávistné komentáře nejsou svobodným projevem, ale trestným činem

Nenávistné komentáře na sociálních sítích jsou v Česku stále větším problémem. Lidé často podléhají falešnému přesvědčení, že internet je nějakým způsobem oddělen od reálného světa a že nemají za příspěvky na těchto platformám trestní odpovědnost. Podobně komické je i přesvědčení o anonymitě, když někdo vystupuje na sociálních sítích pod falešným jménem či přezdívkou. Skutečnost je taková, že i za anonymním profilem lze dohledat a identifikovat skutečnost osobu, která poté může být hnána k odpovědnosti za své příspěvky.

Norma kritických komentářů na sociálních sítích se lety proměnila z všichni to jsou zloději, měli by jít do lochu či je to grázl, měl by sedět až zčerná k příspěvkům, které častují ostatní diskutující či veřejně známé osoby hanlivými urážkami. „Vývoj“ morálky a slušného chování poté pokračoval ke standardizaci hanlivých nadávek a výhružek ve stylu té p* bych dal přes rypák, nic jiného si nezaslouží. V době covidu se však začaly v komentářích objevovat čím dál častěji výzvy k fyzické likvidaci lékařů, politiků či názorových oponentů.

Tuto vzrůstající agresivitu popsal už v roce 2019 v rozhovoru pro Český rozhlas psycholog Dalibor Špok, který uvedl, že lidé si postupně zvyknou a potřebují silnější emoční podnět, aby dokázali reagovat. V dnešní době by prosté označení někoho za darebáka, kterého by měla vyšetřovat policie nevyvolá takovou reakci jako prohlášení, že ta svině by měla viset.

Není to ale pouze otázka dodržování základních pravidel slušného chování či nějaké morálky, lidskosti či empatie. S narůstající agresivitou, která cílí vyloženě na nejnižší lidské pudy jako je strach a nenávist, se mnohé komentáře dostávají na hranu (a mnohdy i daleko za ni) a mohou být kvalifikovány jako trestné činy.

Svoboda projevu je sice důležitým demokratickým principem, ale nejsme v USA, která má tuto svobodu projevu takřka neomezenou. U nás má své jasně stanovené hranice, které jsou upravovány trestním zákoníkem. Ať už se jedná o trestný čin pomluvy dle § 184 trestního zákoníku, schvalování trestného činu dle § 385, hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob dle § 355 či šíření poplašné zprávy dle § 357 a jiné.

V naší společnosti je zakořeněna představa, že když někdo nahlásí trestný čin či na něj upozorní, provádí něco špatného a nemorálního. Přežitek z dob komunismu, kdy každý čin proti státu byl vlastně v očích mnohých znakem spravedlnosti a správné morálky. Ukradnout korbu písku či ošulit stát na daních se stalo společensky akceptovaným, protože se přeci člověk stavěl proti totalitnímu režimu a každý kdo naopak takovýto skutek napráskal byl okamžitě považován za udavače. Komunismus a totalita ale skončila před 30 lety.

Stigma upozorňování na porušování práva by bylo třeba konečně odstranit (zejména u starších generací, které v té době žily). Volání po fyzické likvidaci, schvalování vražd či teroristických činů či předsudečná nenávist zaměřená na určité skupiny, by rozhodně nemělo být normou a akceptovatelným chováním v moderní společnosti.

Svou troškou můžeme přispět i my – ať už se jedná nahlašování příspěvků provozovatelům sociálních sítí či přímo podání trestných oznámení u příspěvků, které jsou už notně za hranou únosnosti. Už nějaký ten rok navíc můžeme trestní oznámení podat i elektronicky z pohodlí svého domova přes portál občana.

Je třeba si uvědomit, že nenávistné komentáře nemají ve společnosti místo a že každý z nás má odpovědnost za to, jakým způsobem se na internetu chováme. Ať už je to odpovědnost v rovině morální, kdy naše vyjadřování může ovlivnit jaký obrázek si o nás ostatní udělají, tak zejména v rovině trestněprávní. Nahlášení podezření ze spáchání trestného činu je navíc legitimním nástrojem demokratizace. Nežijeme v mafiánských kruzích, abychom označovali druhé za krysy či práskače, když se rozhodnou ohlásit trestný čin na policii.