Rusko dál ignoruje realitu na bojišti. Jeho pozice síly je minulostí

V sobotu 10. května se v Kyjevě odehrálo významné diplomatické setkání. Do ukrajinské metropole přijeli lídři nejsilnějších evropských států, aby společně projednali možnosti ukončení války, která už více než tři roky devastuje Ukrajinu a destabilizuje nejen region, ale i celou Evropu. Ukrajina na tomto summitu potvrdila svou ochotu přistoupit na třicetidenní bezpodmínečné příměří, které navrhovaly Spojené státy americké. Evropští státníci zároveň pohrozili Rusku novými tvrdými sankcemi, pokud Moskva příměří odmítne a bude trvat na pokračování bojů.

Reakce ruského autokrata Vladimira Putina však byla předvídatelná: příměří fakticky odmítl a místo toho navrhl přímé rozhovory mezi Ruskem a Ukrajinou v tureckém Istanbulu. Prezident Zelensky na tento návrh vcelku nečekaně zareagoval kladně a potvrdil svou účast, ačkoli bylo zřejmé, že jde ze strany Kremlu pouze o další zdržovací manévr, protože Rusko nemá v plánu zastavit své válečné kroky.

Nakolik to Rusko myslelo vážně s ukončením bojů, ukázaly následující dny, ve kterých se ukázalo, že do Turecka rozhodně nepoletí ani Putin, ani žádní seniorní političtí představitelé. Agresor navíc zopakoval, že trvá na svých maximalistických požadavcích na zastavení bojů, které by navazovaly na „mírové rozhovory“ z jara 2022, kde Rusko nepožadovalo nic menšího, než de facto kapitulaci napadené Ukrajiny.

Ruští zástupci přitom opakovaně zdůrazňují, že při jednáních je třeba „zohlednit reálnou situaci na bojišti“. Paradoxně tím však sami ukazují, že žijí ve vysněné alternativní realitě, v níž je Rusko neporazitelnou vojenskou a ekonomickou velmocí, před kterou se má celý svět třást. Ve skutečnosti je však dnes situace na bojišti i v mezinárodním postavení Ruska zcela odlišná, než jak ji Kreml prezentuje.

Když 24. února 2022 Rusko zahájilo rozsáhlou invazi na Ukrajinu, svět byl šokován rychlostí a brutalitou útoku. Ruské jednotky postupovaly ze severu, východu i jihu. Mohli jsme sledovat beznadějně obklíčený Mariupol, který ruské rakety a dělostřelecké granáty měli na místo smrti. Pozorovali jsme desítky kilometrů dlouhý konvoj ruské vojenské techniky, který se nezadržitelně blížil ke Kyjevu. Části Sumské, Černihivské, Kyjevské a Charkovské oblasti byly obsazeny. V této fázi západní analytici předpovídali rychlý pád Kyjeva – mluvilo se o týdnech, dokonce i dnech.

Západ sice invazi odsoudil, ale jeho pomoc byla zpočátku velmi omezená. Ukrajina mohla co se týče dodávek zbraní spoléhat za začátku jen na protitankové systémy jako NLAW a Javelin, protiletadlové přenosné systémy (MANPADS) a turecké drony Bayraktar TB2 .

V této situaci si Rusko bylo vědomo své převahy a v jednáních nabízelo Ukrajině pouze možnost kapitulace natřenou ctnostným označením „mír“.

Na přelomu března a dubna 2022 však přišel zásadní obrat. Ruští vojáci nebyli vítání jako osvoboditelé, ale jako vrazi a okupanti. K nohám jim nepadaly kytice ani slovy díků, ale spíše granáty a nadávky. Ukrajinské síly dokázaly odrazit útok na Kyjev, ruská severní fronta se zhroutila a byla donucena se stáhnout z Kyjevské, Černihivské a Sumské oblasti.

Další rány pro ruskou neporazitelnost a sílu následovaly v září 2022, kdy ukrajinská ofenziva osvobodila velkou část Charkovské oblasti, a v listopadu, kdy Rusové byli nuceni opustit pravý břeh Dněpru v Chersonské oblasti včetně samotného města Cherson.

Následující roky také nepřispěly k obrazu Ruska jako nezastavitelné vojenské mocnosti – ukrajinské útoky na Černomořskou flotilu donutily Rusko stáhnout lodě z krymských přístavů mimo dosah ukrajinských dronů a raket.

Ukrajina začala útočit i na cíle na ruském území – sklady, rafinérie, zbrojovky vzdálené i stovky kilometrů od ukrajinských hranic se stávaly terčem dronů. Významným momentem byl i výpad do Kurské oblasti, kde Ukrajinci drželi město Sudža několik měsíců, než ho Rusové společně se severokorejskými vojáky dobyli zpět.

Zásadní proměnou prošla i podpora Západu. Z původně opatrných dodávek a strachu z ruských výhrůžek přešel Západ k navýšení pomoci – Ukrajina získala moderní systémy protivzdušné obrany PATRIOT, raketomety HIMARS, západní tanky, obrněná vozidla, houfnice i stíhačky F-16.

Kvantita a včasnost dodávek sice zaostává za tím, co by Ukrajina potřebovala, ale už samotné dodávky západních zbraní ukazují, že ruské výhrůžky o „nepřekročitelných červených liniích“ nadále nefungují tak, jako v předešlých letech.

I ruská ekonomika mezitím začala pociťovat tvrdý dopad sankcí. Rusko sice hlásá, jak není ohroženo sankcemi a jak ho naopak posilují, ale zároveň opakovaně vyzývá k jejich zrušení.

Úroková sazba v Rusku vystoupala na 21%, což také rozhodně nepřispívá k dobré náladě ruských elit a podnikatelů. Není se čemu divit. Pro změnu si připomeňme slovní útoky Donalda Trumpa na předsedu FEDu Powella, který drží sazby na téměř pětinásobně nižších hodnotách než guvernérka ruské centrální banky (4.3%).

Navzdory těmto změnám není situace na frontě jednoduchá ani pro zemi, která se brání ruské nelegální invazi. Ukrajina sama přiznává, že nemá sílu vojensky osvobodit všechna okupovaná území. Po dvou úspěšných ofenzivách v roce 2022, kdy osvobodila Ukrajina 42 000 km2, nezaznamenala výraznější úspěch v osvobozování území od okupantů.

Rusko sice dokáže pomalu lokálně postupovat (za dva roky okupuje o 1% ukrajinského území víc), ale pouze za cenu obrovských ztrát a masivní vojenské pomoci z KLDR, která mu poskytuje jak munici, rakety, vojenskou techniku a dokonce i vojáky, aby mohlo dále pokračovat v tlaku na obranné linie Ukrajinců.

Šance na dosažení původních maximalistických cílů jsou mizivé. Od roku 2022 nedokázal agresor plně dobýt ani ony čtyři regiony, které by chtělo dále okupovat a uznat za své. Poslední velké město, které se podařilo invazní ruské armádě dobýt zůstává Severodoněck z léta 2022.

Obě strany jsou tak uvězněny v patové situaci. Ani jedna nemá kapacitu na zásadní průlom. Přesto Rusko znovu přichází s požadavky, které mají ke skutečnému kompromisu daleko – a které jsou dnes ještě méně realistické než v roce 2022. Jeho pozice je totiž vojensky, ekonomicky i diplomaticky výrazně slabší než na začátku invaze.

Rusko už dávno není v pozici, kdy by mohlo diktovat podmínky na ukončení války, kterou samo rozpoutalo. V době, kdy jeho vojska stála na předměstích Kyjeva, nabízelo Ukrajině pouze kapitulaci. Dnes, po třech letech neúspěchů, ztrát a mezinárodní izolace, jsou jeho požadavky na zastavení bojů ještě absurdnější než na jaře roku 2022.

Proč by měla Ukrajina, která brání svou suverenitu a životy svých občanů, přistoupit na kapitulaci právě teď? Proč by měl svět brát vážně návrhy, které jsou stejně nereálné jako v roce 2022?

Ruská invazní vojska nedokázala zlomit ukrajinský odpor ani v době, kdy měla nad obránci výhodu. Dnes, když je jejich pozice oslabená, je jakákoli debata o kapitulaci bránící se země naprosto zcestná. Stejně zcestná jako představa, že agresor vyjednává z pozice síly (či nedejbože dokonce práva) a může si tak určovat podmínky, za kterých zastaví svou dobyvačnou válku.