Článek
Povolební situace po říjnových volbách do Poslanecké sněmovny zůstává velmi napjatá a rozhodně se nedá říct, že by utichala. Stále plní mediální prostor – od zpravodajských webů přes televizní obrazovky až po sociální sítě. Každý den se dozvídáme o nových komplikacích ve vyjednávání o sestavení vlády, o tom, kdo proti komu podepsal petici či otevřený dopis, o neposedné pravačce Filipa Turka, a především o sporu mezi dosluhující a nastupující vládou ohledně státního rozpočtu na rok 2026.
Tento rozpočet se schodkem 286 miliard korun, který vláda očividně šila na poslední chvíli a který se vešel do limitu pravidel rozpočtové odpovědnosti jen tak tak – ve fotbalové terminologii řečeno, „nebyl celým objemem za čarou“ – se stal středobodem konfliktu mezi střídajícími se vládami.
Nechci se pouštět do detailů právních povinností vlády, ale když už se k této kritice přidává i prezident Petr Pavel, který vyzval Petra Fialu k předložení rozpočtu, Národní rozpočtová rada, jež označuje situaci za neakceptovatelnou zejména kvůli neschválení Státního fondu dopravní infrastruktury, nebo politický veterán Miroslav Kalousek, který pere do vlády Petra Fialy bez přehánění několikrát denně, člověk si o celé věci udělá poměrně jasný obrázek.
Vondráčkova metafora prázdné lednice
V této slovní přestřelce a boji o svalování viny mě nejvíce zaujal výrok poslance ANO Radka Vondráčka, který na síti X napsal: „Převzít správu Česka po Fialově a Rakušanově vládě je jako otevřít ledničku a zjistit, že je prázdná, jen dole se krčí plesnivé pokrmy.“
Předpokládám, že tím měl na mysli onu pomyslnou státní kasu – rozpočet, který podle něj zůstal po dosluhující vládě vybílený.
Zaujal mě proto, že obdobné názory slýchám často, ať na sociálních sítích, nebo v běžných rozhovorech: Ta či ona vláda „vyluxovala“ rozpočet, rozkradla kasu nebo zanechala jen dluhy. To evokuje pohádkové obrazy zákeřných a chamtivých správců nebo podlých loupežníků, kteří se vloudí do královské pokladnice a ukradnou truhlici plnou dukátů – nebo v našem případě přes noci vyžerou celou lednici.
Tak dlouho se s talířem chodí, až lednice zůstane prázdná
Tato očividně zakořeněná představa o truhlách plných zlata ale patří opravdu jen do pohádek. Protože naše královská pokladnice, nebo chcete-li státní lednice, zeje prázdnotou už roky.
Zvykli jsme si totiž u ní stát s talířem v ruce a čekat až nám stát naloží další porci, na kterou přeci máme právo, protože potraviny z lednice – bezpečnost, vzdělávání, zdravotní péči, soudy, sociální dávky, důchody či investice – jsme si zaplatili z našich daní.
V dobách růstu to ještě nějakým způsobem fungovalo, ale problém nastal v dobách covidu, kdy jsme očekávali porce navíc, aniž bychom státu dali dostatek prostředků. Naopak jsme mu je ubrali zrušením superhrubé mzdy. Stát si tak musel začít o to více půjčovat, aby udržel spokojenost.
Jistě, v krizi jako je pandemie nebo energetická krize je dluh krátkodobě nevyhnutelný, aby se ochránila ekonomika a sociální jistoty. Rozdíl je však v tom, jestli bereme jízdu „na sekeru“ jako krátkodobou výjimku nebo jestli tuto dluhovou situaci začneme považovat za standard.
Kdo nese vinu?
Pan Vondráček má tedy pravdu jen částečně – lednice je skutečně prázdná, ale nejen po této vládě. Vyžrali jsme ji společně, včetně těch porcí koupených na dluh. A to tak důkladně, že nezůstaly ani ty plesnivé zbytky.
Za tuto situaci nese bezesporu odpovědnost vláda – ta dosluhující, předchozí a pravděpodobně svou trošku přispěje i ta nastupující. Vlády totiž hrají roli hospodářů, kteří se však hospodárně zrovna dvakrát nechovají. Místo toho, aby na rovinu svým strávníkům oznámili, že potraviny v lednici nestačí na uspokojení jejich apetitu, potichoučku si půjčují další a další prostředky na nákup dalších potravin, aby tuto prázdnou lednici znovu naplnili.
Místo toho, aby jednotlivé vlády postavily občany před tvrdou, ale zcela logickou volbu – buď budou dostávat menší porce, které budou odpovídat jejich odvodům do státního rozpočtu, nebo budou muset ze svých peněženek odvést více peněz, aby mohly zůstat současné porce zachované – nastávalo často bagatelizování situace a čistý populistický kalkul.
Populismus vítězí nad realitou
Na jednu stranu je to pochopitelné. Občané (potencionální voliči) rozhodně nechtějí slyšet ani že je lednice prázdná, ani že se budou muset uskromnit. A už vůbec ne, že by měli více odvádět na daních.
Dokážete si představit předvolební plakáty slibující v zájmu ozdravení veřejných financí vyšší daně, pozdější odchod do důchodu, doplňkové školné nebo poplatky u lékařů? Taková strana by se nejspíš stala terčem kritiky, posměchu a zapsala by se do historie jako strana s nejhorší volební kampaní. U širší voličské základny totiž vyhrávají prohlášení typu – levnější energie, dotované hypotéky, vyšší důchody, nižší daně a odvody či německé mzdy.
Nikdo nechce poslouchat, že je potřeba omezit porce nebo za ně začít více platit. Vábivější je představa, že nám ke stávajícím třem jídlům denně někdo nabídne ještě zákusek po obědě a k večeři lahvinku červeného. A to nikoliv za příplatek, ale naopak ještě se slevou.
Zkrátka utopické sliby o nezadržitelně blížícím se blahobytu pro všechny.
Následky jídla „na sekyru“
Pak se ale nemůžeme divit (a politici už vůbec ne), že ona státní lednice vskutku zeje prázdnotou a že i přes projídání porcí „na sekyru“ si stále stěžujeme, že nám něco na talíři chybí – podfinancované zdravotnictví, chybějící prostředky na investice, nízké platy (ne)pedagogických pracovníků, vojáků, hasičů či policistů…
Nemůžeme se ani divit tomu, že čím dál častěji zaznívají vyjádření ekonomů poukazujících na strukturální problém veřejných financí, řeči o dluhové brzdě, hlasy volající po konsolidačních krocích, utahování opasků, zvyšování daní či vyšším důrazu na priority ve výdajích.
Nastal čas na realistické řešení
Poukázat na to, že státní lednice je vybílená a že současný stav, kdy projídáme prostředky i na běžné provozní výdaje nebývalým tempem, není zrovna udržitelný, je realistickým zhodnocením situace. Není to vada, před kterou bychom měli zavírat oči. A rozhodně nezmizí tím, že se budeme nadále snažit o ohýbání pravidel, svalování viny a nekonečné přehazování odpovědnosti.
Možná už nastal čas přejít alespoň k dílčím pokusům o řešení této situace. Vzhledem k tomu, že dosavadní vyjádření představitelů vítězného hnutí ANO dávají opatrnou naději, že alespoň dočasně odložili své smělé předvolební plány volající po masivním zadlužování do šuplíku s označením „předvolební sliby“, existuje šance, že zavládne alespoň trochu realistický pohled na veřejné finance.
Doufejme tedy, že nás naše nastupující vláda nezatáhne na Západ – konkrétně do Francie pyšnící se nezvládnutelným deficitem – a že se k prázdné lednici s názvem rozpočet postaví čelem.
