Článek
Před pár dny otřásl administrativou prezidenta Volodymyra Zelenského masivní korupční skandál. Vyšetřování Národního protikorupčního úřadu (NABU) odhalilo korupční schéma, kde zločinecká skupina měla od dodavatelů státní jaderné energetické společnosti Energoatom vybírat úplatky ve výši 10-15% hodnoty kontraktů a celkem takto „odčerpat“ až 100 milionů dolarů. Mezi podezřelými se objevil i dlouholetý přítel prezidenta Zelenského Timur Mindič, který krátce před zásahem uprchl ze země.
V reakci na zjištění NABU začaly v ukrajinském parlamentu padat hlavy.Ministryně energetiky Svitlana Hrynčuková a ministr spravedlnosti Herman Halušenko byli odvolání a bývalý vícepremiér Oleksij Černyšov byl soudem poslán do vazby.
Zlatá toaleta jako červený hadr
Celá situace je o to citlivější, že k odhalení dochází v době, kdy Rusko pokračuje v každoročním ničení ukrajinské energetické infrastruktury před přicházejícími zimními mrazy. Zjištění úřadů totiž naznačují, že se korupce měla týkat právě i smluv souvisejících s ochranou energetických zařízení proti ruským úderům.
Jestli zjištění, že skupina se obohacovala i na úkor bezpečnosti dodávek tepla a elektřiny pro miliony Ukrajinců, vyvolala ve společnosti vlnu nevole, nalezení zlaté toalety při zátahu v bytě uprchlého Timura Mindiče pak zafungovalo jako pověstný červený hadr. Tento okázalý módní doplněk totiž okamžitě oživil nepříjemné vzpomínky na opulentní výzdobu sídla bývalého prezidenta Viktora Janukovyče, jehož režim se stal symbolem bezmezné korupce a oligarchie.
Nečekaný obhájce korupce – západní podporovatelé Ukrajiny
Není tedy divu, že hněv Ukrajinců se přenesl i do mediálního prostoru, kde ale narazil na nečekaného protivníka – západní podporovatele Ukrajiny. Ti se snažili vysvětlovat nahněvaným Ukrajincům, že rozkrývání korupce není v jejich zájmu, protože může ublížit obrazu jejich země, která se brání ruské agresi. Dle jejich receptu by tedy nejspíš bylo nejlepší sveřepě celou situaci ignorovat a bagatelizovat a doufat, že když se o ní nebude mluvit, tak sama zmizí.
Celá situace zašla dokonce tak daleko, že jsem se setkal (poměrně často) s tím, že „proukrajinští“ uživatelé útočili na samotné Ukrajince a označovali je za proruské či za troly, kteří šíří ruskou propagandu.
Desítky let trvající korupce
Při svém poučování samotných Ukrajinců zřejmě naprosto ignorovali skutečnost, že Ukrajina má s korupcí dlouhou a velmi intenzivní zkušenost, kterou nikdo z Ukrajinců (na rozdíl od moderních proukrajinských podporovatelů) nebude zastírat.
Vždyť v roce 2013, ještě za éry prezidenta Janukovyče, patřila Ukrajina v žebříčku vnímání korupce až na 144. místo a hrdě se řadila po bok zemí jako Írán nebo Kamerun. Byla to „ocenění“ systému, který byl prolezlý odshora dolů úplatky, oligarchické sítě řídily soudy i veřejné zakázky a blízký okruh zasvěcených se těšil obrovské moci i bohatství.
Euromajdan jako bod zvratu
Tento oligarchický styl vládnutí a přebujelá korupce na všech úrovních státní správy se projevil i při protestech na přelomu let 2013-2014 (Euromajdan), kde se stal jednou z hlavních a nejčastěji skandovaných kritik – 62% respondentů uvedlo za své požadavky trestní řízení proti osobám zapojených do korupce (oproti tomu podepsání asociační dohody s EU požadovala necelá polovina).
Bezprostředně po Euromajdanu vznikly po nátlaku občanů, médií, neziskových organizací i zahraničních partnerů nezávislé protikorupční instituce – NABU a SAPO – které měly být konečně tou reformní silou proti starým korupčním zlozvykům.
Protikorupční agentury jako vyvolení lidu
Tyto instituce a reformní hnutí pomáhaly s rozkrýváním korupce i po ruské plnohodnotné invazi v roce 2022. Odhalily činnost zločineckých skupin napříč státním sektorem. Od nákupu předražených potravin pro armádu, zpronevěry ve zdravotnictví při nákupu onkologických přístrojů, korupci při prodeji pozemků až po soudce, kteří za úplatek pomáhali mužům vyhnout se mobilizaci nebo opustit zemi.
I díky činnosti protikorupčních institucí se obraz Ukrajiny zlepšil – dokázala se posunou z korupčních příček patřících státům subsaharské Afriky na o něco lepší 104. místo, kolem kterého se pohybuje například Turecko či Srbsko. Stále však nelze ani v nejmenším říci, že se jí podařilo s korupcí zatočit.
Snaha omezit nezávislost institucí se setkala s odporem společnosti
Zejména proto, že samotná existence protikorupčních úřadů byla v červenci 2025 v přímém ohrožení. Vláda se rozhodla urychleně protlačit zákon, který by přímo ohrozil nezávislost těchto institucí a argumentovala tím, že se jedná o nezbytný krok k vymýcení ruského vlivu v těchto agenturách.
Snaha přesvědčit veřejnost, že omezení nezávislosti protikorupčních institucí, jejichž vznik si svým tlakem vynutila v roce 2014, je v jejich vlastním zájmu, rozhodně nedopadlo podle představ Zelenského administrativy. Navzdory válce a skutečnosti, že Rusko velmi rádo útočí na civilní cíle, se do ulic vydali tisíce lidí na protesty proti tomuto zákonu. Viděli v něm ohrožení protikorupčních reforem a návrat před rok 2014 a poukazovali na to, že skutečný důvod kritiky fungování NABU a SAPO leží především v tom, že ve svém vyšetřování začaly nepříjemně šlapat na paty lidem ve vysokých patrech politiky.
Po neutuchajícím tlaku veřejnosti a západních spojenců, ukrajinský parlament nakonec 31. července „kapituloval“ a obnovil nezávislost protikorupčních institucí. Ale škoda už byla napáchána – reputace vlády u vlastních občanů dostala další úder. „Je děsivé, že jedinou skutečnou opozicí vůči vládě je v současnosti občanská společnost. To je krok směrem k autoritářství,“ řekl deníku Kyiv Independent jeden z protestujících.
Obraz jednotné Ukrajiny nade vše
Zatímco se ukrajinská veřejnost v červenci zamýšlela nad tím, zda její země nesklouzává zpět do autoritářského módu plného korupce a hromadění moci, a nešetřila kritikou a zlobou ohledně kroků vlády i prezidenta, proukrajinští západní podporovatelé jim naopak začali vysvětlovat, jak je všechno v pořádku.
Ukrajinci, kteří vyjadřovali obavy o budoucnost své země, se najednou stali v očích těchto podporovatelů „nepřáteli země“, protože svou kritikou a protesty narušovali obraz jednotné Ukrajiny.
Zaslepený obdiv prezidenta neznamená podporu Ukrajiny
Ve skutečnosti ale tito „podporovatelé“ byli naštvaní, že jim samotná ukrajinská společnost svými vyjádřeními ničí jejich obraz Ukrajiny. Obraz, který spočívá v nekritickém obdivování kroků prezidenta Zelenského, kde vše zlé musí zákonitě pocházet z Ruska, a kde jakýkoliv náznak vnitřních problémů je okamžitě zařazen do škatulky „proruská propaganda“.
Poukazování Ukrajinců na přetrvávající korupci ve státní správě tak pro ně vyznívalo jako snaha očernit hrdinské úsilí celé země. Ve svém rozhořčení však tito „podporovatelé Ukrajiny“ popřeli svou vlastní „proukrajinskost“. Být proukrajinský přece znamená stát za Ukrajinou a jejím lidem. Ne bezmezně obdivovat prezidenta Ukrajiny jako nějakou modlu, která ztělesňuje kolektivní vůli všeho ukrajinského lidu.
Nemalujme si situaci na růžovo, poslouchejme ukrajinskou společnost
Stejná písnička se začíná opakovat i nyní – část podporovatelů Ukrajiny nadále neochvějně stojí za prezidentem Zelenským a kritické hlasy z ukrajinské společnosti naprosto nechápe. Vidí je znovu jako ohrožení obrazu Ukrajiny, který si pracně namalovali křiklavě růžovou barvou a jako kaz na modle prezidenta Zelenského, kterou si umístili na podstavec.
V dnešní době, kdy je velmi jednoduché rozlišit, kdo je oběť a kdo je agresorem porušující mezinárodní právo, je jasné, že „podporovatelé“ Ukrajiny nebudou mít často ani základní informace o aktuální či historické situace na Ukrajině. Právě proto by ale měli poslouchat samotné Ukrajince.
Když společnost, která vyrazila na masové protesty proti korupci během Oranžové revoluce v roce 2004 a Euromajdanu v roce 2014, pochoduje bez ohledu na svou bezpečnost i v době války, měli bychom zpozornět.
Ukrajinci bojují proti dvěma nepřátelům, neotvírejme třetí frontu
Často se u Ukrajinců setkávám s různými variacemi na téma „dvou nesmiřitelných nepřátel, kterým musí Ukrajina čelit“ – jednoho vnějšího (ruské okupanty), kterým čelí na frontě a jednoho domácího – korupci. Dobře to shrnula pro Seznam Zprávy novinářka Ljubov Šoludková během červencových protestů: „Upřímně mám strach. Strach, že přijdeme o naši zemi. Strach z toho, koho jsme si pustili k moci. Bolí mě vědomí, kolik lidí položilo život za evropské hodnoty, a přitom stále bojujeme s tou stejnou starou hnilobou. Už tak vedeme válku s vnějším nepřítelem, a to úplně stačí. Ale teď jsme nuceni bojovat i s nepřítelem uvnitř.“
Ukrajina musí bojovat na dvou frontách – proti ruské invazi i proti pozůstatku systému, který si libuje v korupci. Nesnažme se otevírat „z dobrého úmyslu“ ještě frontu třetí, kde by ukrajinská společnost musela čelit zaslepeným obdivovatelům současné vlády, kteří by jí vysvětlovali, že boj proti korupci, na kterém je ukrajinská společnost založená je něco špatného, zkaženého a proruského.
Nezapomínejme, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly…
