Ukrajina bojuje i za naši suverenitu. Našim vlastencům navzdory.

Každý z nás jistě slyšel nějaký ten úderný, plamenný projev politika, který hlásal, že „Ukrajina bojuje i za nás“. Tato rétorika pomalu naznačovala, že nebýt ukrajinských obránců, tak by se dnes ruské tanky proháněly po ose Košice–Praha–Brusel a ruské raketové fregaty by brázdily vody od Baltu až po Lamanšský průliv.

Není se čemu divit, že se politici na jedné straně snažili podobným narativem vzbudit ve společnosti pocit sounáležitosti a solidarity s Ukrajinou, která čelí ruské agresi. Na straně druhé se však přirozeně vyprofilovali tvrdí odpůrci této podpory, kteří argumentují, že právě naše angažovanost představuje riziko. Podle nich je Rusko v podstatě mírumilovné a nemá zájem nás napadnout – ale pokud budeme Ukrajinu podporovat, mohli bychom si vysloužit odvetu v podobě „mírumilovných“ ruských jaderných hlavic na našich dvorech.

Na nedávném 80. zasedání Valného shromáždění OSN (UNGA 80) však hlavy států konečně opustily tuto nedůstojnou a poněkud přehnanou rétoriku o bezprostřední invazi ruských sil do srdce Evropy – i když evropské tajné služby stále pracují se scénáři expanzivních ambicí Kremlu. Místo toho se lídři zaměřili na srozumitelný popis toho, o co se na ukrajinském území skutečně bojuje a co je v sázce pro celý svět.

Ti, kteří čekají na zásadní odhalení o tom, že válka je dílem historicky rusofobního Západu, který závidí Rusku jeho velikost, nebo snahou maximalizovat zisky zbrojařské lobby, či dokonce tajným spiknutím satanistických reptiliánských kultů k zničení poslední bašty křesťanství, budou zklamáni. Takové teorie patří spíš na weby specializující se na amatérskou sci-fi s označením „alternativní pravda“.

Realita, jak ji popsali státníci na OSN, je mnohem méně metafyzická a spíš pragmatická.

V projevechse nemluvilo o ideologickém střetu dobra se zlem nebo o apokalyptických vizích, ale o samotném fungování OSN, postavené na mezinárodním právu, a o výzvách, kterým čelí současný světový řád. Klíčový byl kontrast mezi dvěma pohledy na postavení států: na jedné straně svrchovaná rovnost všech zemí bez ohledu na velikost či sílu, na straně druhé rovnost pouze mezi velmocemi a obnovení sfér vlivu.

Tento rozdíl byl patrný v projevech několika lídrů. Lotyšský prezident Edgars Rinkēvičs převzal otřepanou frázi „Ukrajina bojuje za nás všechny“, ale zasadil ji do kontextu mezinárodního práva: „Ukrajina bojuje za nás všechny; za mezinárodní řád založený na pravidlech; za nezávislost a suverenitu; za územní celistvost.“ Varoval, že Rusko chce svět, kde převažuje hrubá síla nad mezinárodním právem.

Podobně se vyjádřil polský prezident Karol Nawrocki, který označil ruskou agresi za „nejvážnější konflikt v Evropě od druhé světové války“ a za „zkoušku, zda principy, na nichž stojí OSN, obstojí“. Podle něj je kořen ruské agrese ideologický: „Rusko má imperiální vizi, která zachází s celými národy jako s koloniálními državami, systematicky jim upírá svobodu, tvrdí, že jsou to umělé konstrukty, a ospravedlňuje invazi jako historickou korekci.“ Nawrocki zdůraznil, že toto není jen regionální konflikt, ale bitva o principy, které rozhodnou o budoucnosti civilizace.

Český prezident Petr Pavel přidal varování před tolerováním práva silnějšího, které by vedlo ke konci multilateralismu: „Zavírání očí před Ukrajinou je dnes zelenou pro jakéhokoliv budoucího agresora kdekoliv na světě.“ Popsal ruskou invazi jako hrozbu pro řád založený na pravidlech a vyzval k obraně principů suverenity a mezinárodního práva.

Je tedy zřejmé (a uklidňující), že si hlavy států uvědomují nebezpečí, v jakém se nachází současný svět – zejména Evropa, která desetiletí žila v iluzi, že válka je už navždy minulostí. Že chápou, že ruská agrese proti Ukrajině není jen projevem mocichtivého Kremlu, který nedokázal zkrotit své imperiální ambice sahající až k carským dobám. Jde o nadnárodní konflikt s potenciálem rozvrátit dosavadní geopolitickou rovnováhu a samotné mezinárodní právo, jak ho chápeme.

Na naší domácí politické scéně se naopak ukazuje, že mávnout rukou nad ruskou agresí je velmi pohodlné. Je snadné říct, že se nás válka netýká, že priority jsou „naši lidé“ a že jsme unaveni neustálým strašením konfliktem. Vždyť my přeci chceme mír!

Bez toho, abych bagatelizoval domácí problémy – a těch máme dost, od ekonomiky až po hrozící sociální kolaps – nechápu, co by mohlo být pro náš stát důležitější než principy, které na Valném shromáždění jmenoval finský prezident Alexander Stubb: suverenita a územní celistvost, zákaz použití síly a dodržování lidských práv a základních svobod.

Tyto základy mezinárodního řádu jsou tím, co nám zajistilo tři dekády míru. Pokud přestanou být samozřejmostí, naše domácí starosti se stanou naprosto bezvýznamnými, protože budeme řešit mnohem závažnější existenční hrozby než je zvýšení důchodů a dotované jízdné.

Přesto se najdou politici, kteří s ledovým klidem tvrdí, že zahraniční politika není prioritou, a válku Ruska proti Ukrajině přecházejí jako nějaké PR vlády, nikoli jako ohrožení základních zásad mezinárodního společenství.

Kupodivu se objevují zejména u hnutí, která se prezentují jako vlastenecká a zdůrazňují suverenitu naší země. Přitom svým příklonem k Rusku a jeho vizi multilateralismu paradoxně podkopávají právě tu suverenitu, kterou tak hlasitě hájí.

Ruské pojetí multilateralismu totiž není o rovnosti všech států, ale o geopolitice inspirované Koncertem mocností z 19. století nebo poválečnou Jaltskou konferencí. To jsou éry, kdy si velmoci gentlemansky potřásly rukou a rozdělily si sféry vlivu. Suverenita menších států zůstala pouze v teoretické rovině – v realitě sloužily jako figurky na šachovnici, s nimiž si silnější pohrávali podle libosti. Podpora takové vize znamená pro země jako Česko riziko, že se staneme opět pěšákem v cizí hře a o příklonu na Západ nebo na Východ nebudeme určitě rozhodovat my sami.

Samozřejmě, každý má právo na svůj názor. I na ten, že Ukrajina za nás nebojuje a měla by se vzdát své suverenity, protože Rusko je silnější. Ale v tom případě by tito jedinci měli druhým dechem dodat, že podle stejné logiky bychom i my měli sklonit hlavu před ekonomicky a vojensky silnějšími státy. Tudíž, že volají po omezení suverenity vlastní země a umetají cestu dalším válkám, protože nic jako svrchovaná rovnost všech států podle nich neexistuje a státy mohou beztrestně útočit na své sousedy.

Ukrajina totiž skutečně bojuje i za nás, jak to zaznělo na Valném shromáždění OSN. Nestojí v cestě bezprostřední ruské invazi do srdce Evropy, ale při svém boji za přežití své země a národa bojuje i za podstatu mezinárodního práva, na kterém závisí naše suverenita a bezpečnost. A to navzdory našim „vlasteneckým“ hnutím.