Článek
Ačkoliv se neoznačuji za vyznavače jediné ideologie, vždy jsem se považoval za někoho, kdo má k liberalismu velmi blízko a fandí jeho myšlenkám – důraz na individuální svobody a odpovědnost za vlastní kroky.
Nechápal jsem, proč pouhé slovo „liberál“ v některých lidech budí takovou averzi či dokonce otevřenou nenávist. Co je na liberalismu tak špatného? Co je tak hrozného na myšlence, že svoboda jednotlivce je svatá, a stát – nebo kdokoliv jiný – by do ní neměl zbytečně strkat nos? Zkrátka žij a nech žít. Mám právo myslet si co chci, dělat, co chci, dokud tím neubližuji ostatním nebo nezasahuji do jejich svobod.
Přesto mám poslední dobou pocit, že liberalismus, ke kterému jsem se hlásil, se někde ze společnosti vytratil. Stále častěji se totiž setkávám s názory, které liberalismus ohýbají či mu přímo odporují – a to dokonce i u některých lidí, kteří se sami hrdě označují za kované liberály.
Tento myšlenkový rozpor od těch, kteří se sami označují pomalu za strážce svobody a tolerance, mě donutil zamyslet se nad tím, co je dnes vlastně moderní považovat za liberální postoj. Je to vyvracení lží nebo cenzura? Debata nebo nálepkování? Odmítnutí násilí nebo jeho oslavování a relativizace?
Dezinformace – cenzura jako pohodlná a nefunkční cesta
Během poslední dekády se ve společnosti rozmohl fenomén dezinformací, který narostl do takových rozměrů, že se s ním setkáváme už naprosto běžně. Množství (často protichůdných) „alternativních pravd“ naprosto zahltilo mediální prostor a stalo se trvalou součástí našeho každodenního života.
Nijak nerozporuji závažnost těchto dezinformačních kampaní, které mohou ovlivnit volby, rozdělit společnost, a dokonce vést k násilí. Souhlasím také s tím, že vláda v současné době nedělá vlastně nic, čím by jejich nerušenému šíření bránila.
Rozdíl je v tom, co kdo požaduje po vládě za kroky k napravení této situace. Buď můžeme předpokládat, že většina lidí jsou racionálně uvažující jedinci a stačí pak jen důkazy konfrontovat tyto dezinformace s realitou.
Nebo naopak budeme vidět lidi jako nesvéprávné občany v pokročilém stádiu senility, kteří postrádají kritické myšlení a tím pádem budeme zavádět cenzuru, blokaci a hrozit trestním stíháním.
Tudíž kroky, které jsou neúčinné, protože ten, kdo chce věřit, že nás satanističtí reptiliáni práškují chemtrailsem a že na Ukrajině jsou biolaboratoře plné geneticky modifikovaných komárů, ten si cestu vždy najde. A také kontraproduktivní, protože cenzura jen vzbudí v lidech pocit, že se vláda bojí „pravdy“ a že zavádí totalitu.
Nálepkování oponentů místo argumentů
S cenzurou a blokováním souvisí i nálepkování názorových oponentů, kterého jsme svědky vlastně nonstop už několik let a které se s blížícími volbami ještě vyostřuje. A to nejen mezi politickými reprezentanty, ale také mezi jejich potencionálními voliči.
Vezměte si třeba zábavu části voličů zprava-doleva: hulákání a pískání na předvolebních mítincích. A pak si přečtěte reakce na sociálních sítích pod videi nebo pod články v diskuzích.
Když se jedná o nám blízkou stranu či hnutí, pak je takové chování neslušné a odsouzeníhodné. Protestující jsou libtardi, dezoláti, ovce nebo třeba rovnou fašisti. V případě, že se jedná o protest proti námi nenáviděné straně, tak se naopak dočteme pomalu oslavné ódy, jak jim to občané dobře nandali.
Stejně tak reakce na posty politiků na sociálních sítích, které jsou mnohdy jen sbírka vulgarit, a které se vůbec ani nepokouší o nějaký protiargument na uvedené tvrzení. A opět – napříč politickým spektrem. I od těch, kdo o sobě tvrdí, že jsou liberálové.
Samozřejmě neříkám, že člověk by neměl mít právo vyjádřit svůj nesouhlas – svoboda projevu je základ. Ale nemyslím si, že jako vyjádření nesouhlasu se dá brát snaha pískáním a vulgárními výkřiky přehlušit svého oponenta. Stejně jako snaha ukončit jakoukoliv názorovou výměnu označením protistrany za libtarda, komunistu, fašistu nebo nacistu.
Vražda Charlieho Kirka a relativizace násilí
Stejně tak, jak „horká část“ předvolební kampaně vytáhla na povrch agresivitu a vyhraněné názory, podobnou situaci jsem zaznamenal i po vraždě amerického politického influencera Charlieho Kirka.
Konzervativci okamžitě využili této situace k obvinění své protistrany a začali poukazovat na to, jak jsou liberálové nenávistní a nebezpeční.
Část liberálního spektra zareagovala na tato nařčení vskutku mistrovsky – jen pár okamžiků po vraždě se to i na našich sociálních sítích hemžilo ne-li přímo oslavami a schvalováním, pak alespoň relativizováním a whataboutismem. Dozvěděli jsme se, že Kirk si za to kvůli svým názorům mohl tak trochu (nebo více) sám a že je zvláštní, že nikomu nevadila nedávná vražda demokratické senátorky Hartmanové.
Co je zarážející, je že tato část v minulosti opakovaně poukazovala na to, že je nemorální schvalovat ruskou agresi vůči Ukrajině a oslavovat zvěrstva, kterých se ruská armáda dopouští na ukrajinských civilistech. Že je nepřípustné svalovat vinu na napadenou zemi a říkat, že si za to může sama, protože nekapitulovala. A že relativizování situace whataboutismem jako Gazou, Jugoslávií či Afghánistánem je faul.
Samozřejmě nikdo nemůže požadovat, aby se s jeho názory někdo začal povinně ztotožňovat a hájit je. Sám jsem nebyl jeho fanda. Ale je snad tak těžké se místo relativizace za každou cenu soustředit na princip? Že vražda je zkrátka špatná?
I církev má své svobody
Vražda Charlieho Kirka měla v našich končinách ale ještě jeden dozvuk. Tentokrát se hromosvodem pro hněv stal kardinál Dominik Duka, který za zesnulého odsloužil zádušní mši.
Kdo by si myslel, že se samozvaní liberálové, kteří s touto událostí nesouhlasili, zachovali dospěle a přešli ji tolerancí, ten by nejspíš stejně jako já nevěříce hleděl s otevřenou pusou na komentáře a příspěvky v diskuzích.
Kardinál Duka, účastníci mše a někdo i samotná katolická církev byli označováni za užitečné idioty, bandu nacistů a fašistů a bylo jim slibováno, že za pořádání a účásti na mši shoří v pekle.
Chápu, že to může být pro mnohé nečekané a udivující, ale v liberalismu má svobody také církev, její věřící, kněží, a dokonce i samotný starý pardál Dominik Duka. Opět platí, že stejně tak má každý právo nesouhlasit. Ale vždyť také nikdo nikoho nenutil, aby zádušní mši vyjádřil svůj jednoznačný souhlas a podporu. Nikdo nebyl nucen se mše zúčastnit.
Ale určitá dávka tolerance a respektu – když už ne k mrtvému, pak alespoň ke svobodám věřících z řad katolické církve – je něco, co jsem bral jako naprostou samozřejmost a jednoznačný liberální postoj.
Iliberální kroky v liberalismu
Nechci, aby můj článek vyzněl jako nějaký patos liberála, co se chce cítit morálně na výši, nebo jako házení špíny na celou část politického či ideologického spektra. Spíš jde o popis mého rozčarování, které jsem zažíval u hlasité části těch, kteří se v osobním životě nebo na sociálních sítích hrdě hlásí k liberalismu a poukazují na nutnost chránit práva a svobody.
A kteří přitom nemají naprosto žádný problém na podporu svých liberálních cílů nevědomky použít kroky podobné jimi často kritizovaného maďarského premiéra Viktora Orbána, který se hlásí k odkazu iliberální demokracie. Tudíž toho, že individuální svobody jsou podřadné kolektivním cílům a že je ve veřejném zájmu zcela v pořádku některé svobody podkopat a umlčovat či cenzurovat názory, které nejsou „ty správné“.
Stále věřím tomu, že liberalismus se svým pohledem na svobody je správnou cestou (dle mého). Ale že se ukazuje, jak snadné je z této cesty sejít – ať už z hněvu (případ mé horké hlavy), ale zejména pod dojmem „konání dobra“, kdy bojem za svobody začneme sami svobody ohýbat.
Snadno se tak sklouzne k tomu, co se vyčítá druhým – nálepkování. Označovat odpůrce stejnopohlavních sňatků za homofoby, konzervativní křesťany za klerofašisty, kritiky migrace za rasisty či xenofoby…je snadné a lákavé, ale rozhodně ne liberální.
