Článek
Každý rok si 8. května připomínáme Den vítězství – konec druhé světové války v Evropě a porážku nacistického Německa. Tento den měl být především poctou těm, kteří obětovali své životy za naši svobodu. V posledních letech se však stále více stává jen dalším z mnoha ideologických bojišť, kde se fakta ohýbají, překrucují a někdy rovnou popírají, aby lépe zapadla do názorových šablon té či oné skupiny.
Historie kolem svátku vzbuzuje kontroverze
Samotný svátek vskutku vzbuzuje kontroverze. Nemám na mysli pouze to, že současné Rusko, „pohrobek“ kdysi mocného Sovětského svazu, už čtvrtým rokem vede barbarskou válku proti Ukrajině, označuje nás za nacisty a fašisty a vyhrožuje nám invazí či jadernou apokalypsou. Rozdíl začíná už v tom, co Evropa a Rusko vlastně slaví.
Zatímco Evropa si připomíná porážku nacistického Německa ve druhé světové válce, Rusko slaví vítězství ve Velké vlastenecké válce. Proč ten rozdíl? Možná proto, že první dva roky války, kdy Sovětský svaz po vzoru (a někdy i po boku) nacistického Německa napadal a okupoval sousední státy, pořádal vojenské přehlídky s nacistickými pohlaváry a masivními dodávkami surovin pomáhal udržet Wehrmacht v chodu, by do hrdinného obrazu „osvoboditelů“ příliš nezapadly. Vznikla proto ona Velká vlastenecká válka, která začala až 22. června 1941, kdy nacisté tuto sovětsko-nacistickou bromanci brutálně ukončili.
Kontroverze však nekončí u začátku války. I kroky sovětských „osvoboditelů“ po roce 1945 často připomínaly spíše kroky okupantů než zachránců – ať už potlačováním suverenity států východního bloku, nebo dokonce vojenskými invazemi a okupacemi.
Přes všechny tyto historické nuance a pachuť, kterou sovětské či ruské kroky zanechávají, je těžké omluvit současnou tendenci některých skupin proměnit Den vítězství v pouhou ideologickou záminku. Místo důstojné vzpomínky na oběti války se debaty často zvrhávají v opilecký spor fotbalových fanoušků, kde si každý maluje svou alternativní realitu, aby obhájil, proč je právě jeho „tým“ ten nejlepší.
Vyber si svého osvoboditele a okupanta
Zatímco jsme si už v posledních letech zvykli na to, že naše samozvaná „vlastenecká“ scéna pohlíží na fakta jako na proměnnou, kterou lze jakkoliv zprznit, aby lépe odrážela názory lidí, kteří ani nevidí rozdíl mezi českou, ruskou a sovětskou vlajkou, je fér zdůraznit, že podobným majstrštykům se nebrání ani lidé na druhém okraji ideologického spektra.
Můžeme se tak setkat s na hlavu postavenými názory, že dle jedněch nás osvobodili pouze hrdinní etničtí Rusové, zatímco dle druhých nás osvobodily všechny národy v okruhu dvou nejbližších galaxií – vyjma Rusů.
Podobně je tomu i v případě okupačních vojsk Varšavské smlouvy, která nás přijela „osvobodit“ od náznaku suverenity na rozkaz hrdinného Sovětského svazu. Je jasné, že slovo okupace nenese moc pozitivní náboj, ale naštěstí nic nebrání tomu trošku znásilnit realitu a prohlásit, že nás okupovala všechna etnika spadající pod Sovětský svaz, kromě Rusů, kteří tomu snad chtěli zabránit.
Ukrajinský front jako „důkaz“ ctností i neřestí
Byl jsem celkem v šoku, když jsem osobně zaznamenal „důkazy“ pro tato tvrzení. Kdo nás osvobodil? Ukrajinci, protože nás osvobodil „Ukrajinský front“. – Rudá armáda v roce 1945 znásilňovala a rabovala? Tak to určitě byli Ukrajinci, protože to byl „Ukrajinský front“…
Inu, proti takové logice se nedá nic namítat. Snad jen to, že v Rudé armádě se na etnický původ příliš nehledělo. Její složení víceméně odpovídalo národnostnímu složení Sovětského svazu – nejvíce byli zastoupeni etničtí Rusové, následovaní Ukrajinci, a s výrazným odstupem pak další menšinová etnika, jako Bělorusové, Kazaši, Tataři nebo Gruzínci.
Navíc označení „fronty“ nemělo nic společného s národnostním složením vojáků, ale šlo o strategická geografická označení oblastí, kde byly tyto vojenské formace nasazeny. Stalingradský, Jižní, Zakavkazský front… Vždyť například 1. ukrajinský front byl původně známý jako Voroněžský front a 2. ukrajinský front nesl dříve označení Stepní front.
Ale kdo by se zabýval takovými detaily, když je mnohem pohodlnější ohýbat realitu podle toho, jak se to zrovna hodí?
Okupace, nebo osvobození? Záleží, koho se ptáte
O různé ohýbání reality není nouze ani v případě poválečného vývoje. Jedna okrajová část naší společnosti vám bude s vážnou tváří tvrdit, že nás nikdo neokupoval, protože události roku 1968 byly pouze „bratrská pomoc“ a život šel normálně dál. Naopak druhý okraj spektra bude s naprostým přesvědčením hlásat, že nás Sovětský svaz okupoval od chvíle, kdy v roce 1945 jeho noha překročila hranici naší země.
Do této debaty se dokonce zapojil i Odbor strategické komunikace státu, když na svém twitterovém profilu sdílel video, které tvrdilo, že Sovětský svaz byl okupant a že okupace není osvobození. Video, které odkazovalo na kampaň Litevského ministerstva zahraničí, mělo sice ten správný říz, ale jeho faktický základ byl přece jen slabší než v případě pobaltských republik.
Zatímco v případě mnoha východoevropských států sovětská vojska skutečně tak nějak zapomněla, že osvobození by mělo končit odchodem vojsk a tak de facto pouze změnila vizitky z „osvoboditel“ na „okupant“, v případě tehdejšího Československa odešla sovětská vojska v listopadu 1945.
Vcelku logicky - těžko by na naše území vtrhla okupační vojska v roce 1968, kdyby předtím nikde neodešla…
Samozřejmě můžeme spekulovat, zda by „bratrská pomoc“ nepřišla o pár let dříve, kdyby naši tehdejší političtí představitelé nešli Sovětskému svazu na ruku a neodevzdali naši zemi dobrovolně Komunistické straně, která fungovala jen jako regionální pobočka Kremlu. Ale ať už to bylo jakkoliv, jedno je jisté – Rudá armáda odešla z Československa v roce 1945 po osvobození.
Bez iluzí a bez přepisování
Je jasné, že oslava Dne vítězství a s ní spojená otázka osvobození naší země zůstává i po tolika letech kontroverzním tématem, které budí vášně na všech stranách. Přepisování, ohýbání nebo dokonce ignorování historie sice může někomu pomoci vytvořit si svůj vysněný alternativní vesmír, kde se bude cítit spokojený, ale rozhodně to není cesta, kterou bychom se měli vydávat.
Proč se nemůžeme ani 80 let po konci druhé světové války podívat na historii realisticky? Cítit vděčnost tehdejšímu Sovětskému svazu, že po milostném románku s nacistickým Německem se ocitl na straně Spojenců a přispěl k porážce nacistického Německa a osvobození naší země. A zároveň cítit odpor k tomu samému Sovětskému svazu i jeho československým přisluhovačům za potlačování svobod, které vyústilo v totalitu a následnou okupaci naší země.
Jedno přece nemusí nutně vylučovat druhé. Můžeme být vděční za osvobození a zároveň kritičtí vůči tomu, co následovalo. Bez iluzí, ale také bez zbytečného přepisování historie.
