Článek
Evropská unie se pomalu probouzí z třicetiletého šlofíku a zjišťuje, že svět už nadále není to bezpečné pískoviště pro řešení životně důležitých otázek, jako je přesná definice másla nebo vliv dobytčích pšouků na globální oteplování.
Najednou tu máme Rusko, které pokračuje ve své válce a buší do Ukrajiny dělostřeleckými granáty, Amerika bručí, že evropští členové NATO málo zbrojí, a z Washingtonu se line pro mnohé šokující narativ, že Evropa by měla ve své vlastní obraně hrát větší roli.
Kde na to vezmeme? Otázka nebo výmluva?
Jenže jakmile někdo navrhne, že bychom měli místo výdajů na sociální stát začít financovat i takovou „maličkost“ jako je obrana, ozve se sborový křik: „Kde na to vezmeme?!“
Tato otázka přitom zní tak rozumně a ušlechtile, že doslova volá po tom, aby byla vytesána do mramoru a vystavena na každé chodbě a v každé kanceláři Ministerstva financí.
Problémem je, že ji veřejnost i politici používají jen tehdy, když se jim to hodí. Důchody? „Samozřejmě zvýšíme!“ Platy učitelů? „Vzdělání je priorita!“ Jednorázové příspěvky před volbami? „To je přeci péče o občany!“ Ale obrana? Tam se najednou ze všech stávají rázem zapálení účetní, kteří s kalkulačkou v ruce křičí: „To nejde! Kde na to vezmeme?“
Když už rozhazovat, tak plnými hrstmi
Zatímco výdaje na něco tak abstraktního a neuchopitelného jako je obrana je vnímáno jako bohapusté nezodpovědné rozhazování z prázdné kasičky, jak se jedná o hlasy…pardon…o lidi, rozpočet je rázem bezedný a stačí jen natáhnout ruku a vytáhnout nějakou tu potřebnou miliardu jako králíka z kouzelného klobouku.
Superhrubá mzda: Když ekonomové brečí, lidi tleskají
Do kategorie české kreativní účetní akrobacie bychom mohli zařadit i zrušení superhrubé mzdy. Je pravda, že její zánik podporovali i ekonomové či Národní ekonomická rada vlády, protože samotná existence tohoto „paskvilu“ byla trnem v oku snad naprosto všem bez ohledu na jejich politickou či sexuální orientaci, vyznání nebo počet končetin.
Jenže zatímco ekonomové upozorňovali, že zrušení superhrubé mzdy musí být doprovázeno konkrétním plánem, jak vykrýt výpadek desítek miliard korun z příjmů rozpočtu, politici se otázkou „kde na to vezmeme“ vůbec nezdržovali.
Výsledek? Zrušení superhrubé mzdy proběhlo bez jakékoliv adekvátní náhrady, a sekera v rozpočtu se prohloubila o krásných 90 miliard korun. O tom, jak tento výpadek nahradit, se už nikdo nebavil. Pravicové škrty ve výdajích? Levicové zvýšení jiných daní? Ne, děkujeme. To není u našich voličů populární. Raději to populisticky vykryjeme dalším dluhem.
Jednorázové příspěvky: Když láska prochází peněženkou
Ještě zůstaňme v roce 2020. Všichni si ho dobře pamatujeme: pandemie, lidé v rouškách, lidé bez roušek hlásající boj proti covidové totalitě, rozpočet v kondici pacienta po klinické smrti.
Co by udělali zodpovědní politici? Přeci zavedli kromě mimořádné valorizace důchodů ještě jednorázový příspěvek ve výši 5000 Kč! Náklady? 15 miliard Kč. Ale ruku na srdce, když už jste zaťali sekyru ve stovkách miliard, na nějakých drobných už tolik nezáleží.
K podobnému kroku se uchýlila ale i koaliční vláda v roce 2022 kdy dokázala, že populismus se kritizuje pouze když sedíte na opozičních křeslech. Energetická krize, inflace, deficit v rozpočtu stovek miliard. Situace jako stvořená k jednorázovému příspěvku 5000 Kč na dítě. A tak politici zalovili v bezedném klobouku a vytáhli dalších 7 miliard.
Stávky: Když si každý myslí, že šetřit mají ti druzí
Pokračující zadlužování však začalo vadit politikům, odborníkům i veřejnosti. Čím dál častěji se v médiích objevoval názor, že je potřeba si „utáhnout opasky“.
Problém se škrty a utahováním opasků nastane ale tehdy, když má stát „šetřit“ i na vás. A není divu, když vlády za desítky let naučili lidi, že dle ideologie socialismu a populismu „mají nárok“. Na malé daně, na rostoucí mzdy, platy i důchody, dotace, dávky, podpory, nízkou hypotéku a bydlení…a každý, kdo by jim to chtěl odepřít je asociál.
A tak se skupiny lidí, kteří měli pocit, že když vláda tahá z kouzelného klobouku rozpočtu další a další miliardy, neexistuje důvod, proč by neměli dostat nějaký ten bonbónek i oni.
Zemědělce v roce 2022 vytočilo doběla utahování opasků na straně investičních dotací a způsob jejich přerozdělování. Lékaři v následujícím roce požadovali zrušení brutálních přesčasů a vyšší platy a o větší porci peněz se přihlásili i učitelé.
Každý z nich se prezentoval jako nepostradatelný pro chod státu, a že si tudíž zaslouží výjimku z toho ošklivého utahování opasků. Proč se taky nezeptali, kde na to stát vezme? Inu, pokud jde o váš vlastní zájem a vlastní peněženku, věty jako rozpočtová odpovědnost jsou pouze abstraktním pojmem, který patří do ekonomických učebnic, a ne do veřejné debaty.
Proč obrana nikoho nezajímá? Protože tanky nevolí
Kritiku výdajů na armádu lze tedy vlastně pochopit. Nový radar nezvýší důchody, protivzdušná obrana nepřihodí státním zaměstnancům pár stovek na účet, a těžká technika vám nezaplatí splátku hypotéky. Proč by to měl někdo podporovat, že?
A politici to vědí. Vědí také, že tanky a stíhačky nejsou sexy téma pro předvolební billboard. „Zvýšíme počet dělostřelectva o 20 %“ nezní tak přitažlivě jako „Zvýšíme platy/důchody/dotace o 20 %“.
Státní zaměstnanci, podnikatelé, senioři, studenti, pracující, nepracující… ti všichni volí. Obrněný transportér ani raketomet nikomu hlasy do volební urny nehodí.
Závěr
Otázka „kde na to vezmeme?“ by mohla být považována za známku rozpočtové odpovědnosti, ale v naší zemi ve skutečnosti znamená: „Tohle téma mi voliče nepřinese, ruce od něj!“
A my, občané, jsme dokonalými komplici. Chceme nízké daně, vysoké platy, štědré dávky, dostupné zdravotnictví, kvalitní školy… Jenže realita je taková, že pokud si nezaplatíme obranu, jednou může někoho napadnout nám říct, že pokud se nebudeme chovat, tak jak nám nadiktuje, přijde nás „osvobodit“. A pak budeme křičet, že „máme nárok“ na bezpečnost a budeme se pídit po tom, proč naše, nebo evropská armáda, nedokáže protivníka odstrašit a odrazit.
Takže až příště uslyšíte, jak někdo křičí „kde na to vezmeme“, zeptejte se ho: „A kde jste byli, když se rozpočet dlabal jako vánoční cukroví a miliardy létaly na všechny strany?“
Protože odpověď zní – kdybychom soustavně neprojídali svou budoucnost, protože „máme nárok“, tak bychom si otázku „Kde vezmeme na armádu“ nemuseli vůbec pokládat.
