Západ by se měl přestat bát vítězství Ukrajiny

Válkychtiví diktátoři patří mezi nejnebezpečnější vůdce na Zemi. Jak pro občany, kterým vládnou, tak pro obyvatele sousedních států. Nejsou daleko za nimi slabí vůdci, kteří jim ustupují. Kompromisy si válkychtiví diktátoři vykládají nikoli jako zdrženlivost, ale jako slabost. Pro ně je každá transakce hrou s nulovým součtem. Odvahu nemají navzdory ústupkům, které jim děláme, ale díky těmto ústupkům.

Špatné chování je třeba trestat, ne odměňovat. I dítě ví, že odměňování někoho, kdo se dopouští špatného chování, toto chování jen posiluje. Totéž platí pro aktéry špatné vůle v mezinárodní politice. Na Mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007 se tehdejší ruský premiér Vladimir Putin zavázal, že „ve zrychleném termínu“ stáhne ruské mírové jednotky z Gruzie, které tam byly rozmístěny od občanské války v 90. letech.

Místo toho, aby tento závazek dodržel, ruská armáda v následujícím roce Gruzii napadla. Západ mohl na Moskvu za její agresi uvalit zničující důsledky. Namísto potrestání Kremlu však bylo Rusko uklidněno.

Francouzský prezident Nicolas Sarkozy místo toho zprostředkoval příměří, které Moskva nikdy nerespektovala. Brzy poté Obama vyzval k „resetu“ vztahů s Ruskem. Německá kancléřka Angela Merkelová odměnila Putina projektem Nord Stream 1. Rusko hostilo zimní olympijské hry v roce 2014. Seznam by mohl pokračovat dál a dál.

Putin, povzbuzen slabostí Západu, zdvojnásobil svou agresivní zahraniční politiku. Aby zničilo ukrajinský sen o svobodné a prosperující euroatlantické budoucnosti, Rusko v roce 2014 napadlo Donbas a anektovalo ukrajinský Krym - bezprostředně po uspořádání olympijských her v Soči.

Putin vsadil na jistotu. Americký prezident Barack Obama dal Rusku facku. Západní sankce uvalené na Moskvu byly omezené co do rozsahu i dosahu. Evropané se Putinovi odměnili projektem Nord Stream 2. Rusko v roce 2018 hostilo mistrovství světa ve fotbale. Obchod pokračoval jako obvykle, jak Putin předpovídal.

Slabost Západu nebyla využita pouze na evropském poli, ale také na Blízkém východě. V roce 2012 Obama varoval, že Amerika vojensky zasáhne, pokud Bašár Asad v syrské občanské válce použije chemické zbraně.

Když damašský diktátor překročil Obamovu nechvalně známou „červenou linii“, USA své varování nedodržely. Namísto toho Obama a britský premiér David Cameron přesvědčili francouzského prezidenta Francoise Hollanda, že správným postupem je uzavřít s Asadem dohodu.

Dohodu zprostředkovalo Rusko. Sýrie se zavázala zničit „všechny“ své chemické zbraně. To se nestalo. Asadovy útoky chemickými zbraněmi pokračovaly, přinejmenším do roku 2018. Koneckonců pro Putina a jeho společenství podobně smýšlejících diktátorů jsou „dohody“ jen slova načmáraná na kusu papíru.

Povzbuzeno nečinností Západu po první invazi na Ukrajinu v roce 2014, Rusko následující rok zasáhlo v Sýrii. Putin pomohl Asadovu režimu a íránským teroristickým zástupcům, jako je Hizballáh, zabít až půl milionu lidí, přežít syrskou občanskou válku a proměnit Sýrii v narkostát.

O několik let později se křehkost Západu znovu projevila v Afghánistánu. USA se stáhly z Kábulu, přestože obětovaly 2 352 vojáků, investovaly do válečného úsilí více než 2 biliony dolarů a strávily dvě desetiletí budováním státu, který se proti Talibanu zhroutil za 10 dní.

Putin opět vnímal Západ jako slabý, a tak o necelých šest měsíců později zahájil druhou invazi na Ukrajinu. Rusko mělo v úmyslu dobýt Kyjev během několika dnů. Karta se proti Putinovi obrátila v nejméně vhodnou chvíli. První pomoc od Západu přišla Ukrajině až dny poté, co předvedla svou statečnost v boji proti bratru z východu.

Říci, že válka se pro Moskvu nevyvíjí dobře, je slabé slovo. Ukrajina od té doby zničila zhruba 2 200 ruských tanků. Americké zpravodajské služby odhadují, že ruská armáda utrpěla nejméně 350 000 ztrát. Jen od října ztratilo Rusko v bitvě o Avdijivku více než 220 vozidel a téměř 13 000 vojáků.

Putinova hra selhala. Přecenil, čeho je ruská armáda schopna dosáhnout. Podcenil ukrajinskou statečnost. Putin také špatně pochopil prezidenta Joea Bidena, který navzdory svým chybám není Bush ani Obama.

Na evropský kontinent se poprvé od druhé světové války vrátil konflikt velmocenského rozsahu. Co se však stane v Evropě, nezůstane v Evropě. Tím, že se nepodařilo uhasit oheň, se to, co začalo jako uhlík, mezitím změnilo v ohnivou bouři, která hrozí, že zapálí zbytek světa.

Západ by nicméně mohl snížit pravděpodobnost světové války, aniž by obětoval jediného vojáka. Vše začíná tím, že se vzdá slabosti a zasadí se o vítězství Ukrajiny namísto pouhého zajištění jejího přežití.

Paralely mezi předehrou druhé světové války a dnešním prostředím mezinárodní bezpečnosti jsou alarmující. Nečinnost a nerozhodnost neslouží jako pragmatický a bezpečný krok k míru, ale jako potrava pro mocichtivé diktátory, kteří v tom vidí znamení slabosti a příležitosti k rozmachu svých machiavelistických plánů.

V době kdy podpora Ukrajiny slábne, přitom obě strany jsou v patové situaci a hrají si na zbytky bojeschopných vojáků a techniky, se dívám do historie a vidím Hannibala Barku jak stojí před branami již skoro dobytého Říma a čeká na poslední notnou dávku podpory od Kartaginského senátu, aby dokončil své úspěšné tažení.

Já jen doufám, že si za padesát let nebudeme říkat, „Kdyby Ukrajina dostala ještě trochu pomoci, mohli vyhnat Rusko úplně a nemuseli jsme tu teď mít dva ukrajinské státy.“