„Bohatí“ důchodci aneb Dědeček s babičkou jsou nejlepší kasička

Jeden můj nejmenovaný synovec ve věku kolem 13 let se svěřil, že když potřebuje peníze na virtuální předměty v online hře, vydá se za dědou a za babičkou, aby mu peníze dali. Když jsem se ho ptal, jestli si myslí, že to je dobrá investice, odpověděl mi, že děda s babičkou mají dost. Nic jsem mu na to neřekl, ale v duchu jsem pátral, co se mi na této odpovědi zdá špatné.

Jak jsem zmínil již v úvodu, děti si cenu peněz neuvědomují. Je proto těžké se na ně zlobit za to, že je utrácejí za zbytečné věci (třeba prémiové vzhledy postaviček v online hrách), ale jen do té doby, dokud jim skutečnou povahu nevysvětlíme. Samozřejmě záleží na věku dítěte. 13leté dítě naše vysvětlení pochopí mnohem lépe než dítě mladší 10 let. Také ale musíme myslet na to, že děti si takové zbytečnosti v naprosté většině kupují „z frajeřiny“. Je to stejné jako s trendem drahých bot. Nám dospělým to možná přijde na hlavu, ale děti jsou kruté a třeba právě v případu bot (což je samozřejmě moderní problém dětí, který starší generace neřešily) dělá nošení neznačkových bot od Vietnamců z dítěte doslova terč šikany. Než se začnete rozčilovat, že je to hloupost a rozmazlenost dětí, vzpomeňte si, jak bývaly trendy třeba Céčka a podobné věci, které jste museli mít v dětství vy.

Dělat si z prarodičů kasičku, může také pocházet od samotných rodičů a způsobu jejich života. Většinou (a nejspíš i správně) by měli být rodiče dítěte finančně samostatní. Někdy se ale věci nepovedou (např. otec rodinu opustí a výživné není nic moc) a finanční pomoc od prarodičů je třeba. Dítě pak vidí, jak si rodič bere od prarodičů peníze, a protože se učíme nápodobou, považuje za normální dělat totéž. To samé platí i v tom méně etickém případu, kdy jsou rodiče sice dobře zajištěni, ale na svých vlastních rodičích částečně parazitují. Takoví rodiče můžou mít i sami sklony utrácet za nesmysly (třeba dovolenou, kterou by si jinak nemohli dovolit) a o to více má pak dítě nakročeno k tomu dělat to samé.

Nepopírám, že nejsou i tací důchodci, kteří mají důchod velice slušný a třeba si k němu ještě přivydělávají. V takovém případě „mají dost“ není jen falešná domněnka. Já bych však rád psal právě o těch, kteří peněz nazbyt nemají. Takoví lidé pak vnoučatům dávají peníze jen z čisté dobroty srdce, zatím co sami strádají. Člověk se pak nemůže divit tomu, že nahánějí potraviny ze slev a šetří, kde se dá.

Ovšem právě tady nastává problém, který mě přivedl k celé úvaze. Do jaké míry je v pořádku chodit si k prarodičům pro peníze? Je zcela pochopitelné, že svá vnoučata mají velmi rádi a vidět na jejich tvářích úsměvy je k nezaplacení. Na druhou stranu, jakmile si jednou dítě zvykne, že jim prarodiče dají peníze jen tak (tím chci vyloučit případy, kdy dítě dostane peníze např. za pomoc na zahrádce), je těžké dítě přesvědčit, že by si měli daných peněz více vážit a neutrácet je za zbytečnosti. Děti nabydou falešného dojmu, že děda s babičkou mají peněz dost, protože jim dávají více než rodiče. Jakmile pak prarodiče do vnoučat cpou stovky korun měsíčně a sami před důchodem strádají o chlebu se sádlem, je něco velice špatně.

Neboť jsem z generace, která také vyrůstala na počítačových hrách, znám dokonce několik případů, kdy takovýto vztah dětí k penězům jejich prarodičů značně přerostl všem přes hlavu. Jeden nejmenovaný příbuzný si např. tehdy zhruba ve 12 letech zapůjčil od babičky telefon a skrze prémiové sms zprávy do online hry utratil kolem pěti tisíc (což tehdy bylo mnohem více než dnes). Babičce bohužel nezbylo nic jiného než útratu zaplatit ze svého malého důchodu.

Všechno je samozřejmě z většiny o výchově. Rozmazlené dítě si peněz nebude vážit, i když mu bude jejich cena vysvětlena. Pak nezbývá nic jiného než loudění peněz dítěti zakázat. Prarodiče by s tím měli souhlasit a nic za zády rodičů dětem nepodsouvat. Nejen, že si tím na sebe leda pletou bič, ale dokonce podrývají autoritu rodičů. Bohužel za cenu toho, že si nakonec dítě bude myslet, že zlí jsou všichni. Tomu se ale ve výchově vyhnout nelze. Jednoho dne to pochopí.