Článek
Na hlášku „taky budeš starý“ (odtud dále jen TBS) a její význam se dá pohlížet ze dvou směrů. První je, že TBS míří na účet někoho jiného, což je samozřejmě argument v původním kontextu. Druhý, že TBS, jakožto dvousečná zbraň, míří i na ty, jež ji používají. První význam je samozřejmě očividný, kdežto druhý je skrytý a ti, jež TBS používají, si jej nejspíš ani neuvědomují. Máme-li TBS interpretovat a poukázat na jeho mizivou hodnotu jakožto argument, musíme probrat obě strany.
„Taky budeš starý“, když je mířena na někoho jiného
Co se nám, mladé generaci, snaží tímto starší lidé říct? Interpretace není jednoduchá, protože často je TBS nadužívána a to hned v celé řadě kontextů, což způsobuje, že se do tří slov vměstnává celá plejáda významů. Pokusím se tři nejčitelnější významy oddělit a vysvětlit, proč jsou anebo nejsou platné jako argument.
Argument využívající soucit
TBS by mohla být poučení o tom, že až budeme staří, budeme stejně kritizováni za své chování tak, jak to děláme starším generacím dnes my - tedy nedělej ostatním to, co nechceš, aby oni dělali tobě. Máme-li však TBS přiřknout takovýto význam, pak zjistíme, že se nejedná o nic víc, než argumentační klam, konkrétně z rodiny argumentů vzbuzujících soucit. V překladu pak: Nechte nás na pokoji, až to jednou sami zažijete, taky budete takhle nešťastní.
Problém však je v tom, že takovýto argument je stejně neplatný, jako kdybychom řekli: „Nemůžete mi dát pokutu za rychlou jízdu, protože jsem chvátal do práce.“ Ten, který takový argument používá, se snaží o soucit, ale zcela vynechává tu nejpodstatnější věc, kterou je skutečný důvod, proč se něco takového vůbec děje. V případě pokuty je tou věcí zákon o překročení rychlosti. Nezáleží na tom, proč jste ji překročili, ale na tom, že jste ji vůbec překročili.
V případně TBS je to zase důvod, proč někdo někoho kritizuje. Např. když budu kritizovat starší osoby za to, že přechází mimo přechod (což samozřejmě nedělají jen senioři, ale dospělí lidé a mladí mají k přecházení mimo přechod jiný důvod, většinou lenost), může se mi sice dostat odpovědi „taky budeš starý“, výjimečně pak s vysvětlením, že přechází mimo přechod, protože přechod o 10 metrů dál je pro ně daleko a bolí je nohy, ale je zcela vynechán důvod kritiky, tedy že mimo přechod lze chodit pouze tehdy, je-li nejbližší přechod daleko 50 a více metrů. Bolest nohou ve stáří je sice pochopitelná, ale pokud je to takový problém, pak jsou na trhu pomůcky jako např. chodítka (které mimochodem proplácí pojišťovny).
Útočný argument
V jiném kontextu by se mohlo jednat o pošklebování, že i my budeme jednou v pozdní fázi našeho života. V překladu: Jen si do nás rýpej, taky budeš starý a všechno tě bude bolet, tím tě příroda vytrestá za všechno vyčítání, které nám uděluješ.
I tohle je však argumentační klam, který opět obchází důvod výtek. Je to asi jako kdybych řekl, že není divu, že si někdo zlomil nohu, když lezl po střeše bez jištění, načež by se mi od dané osoby dostalo odpovědi, že mu nemám co vyčítat, protože si taky určitě jednou zlomím nohu. Nedává to smysl, neboť pak bych podle této logiky byl trestán zlomením nohy za to, že jsem upozornil, že po střeše se bez jištění lézt nemá.
Zobecňující argument
Také by to mohlo znamenat velice zobecňující tvrzení, že: Až budeš starý, budeš jako my. Ze všech uvedených významů však právě tento dává nejmenší smysl. V tomto případě je problém v tom, že daná osoba na základě velmi malého vzorku (většinou pouze z vlastní zkušenosti) tvrdí, že pokud je někdo nějaký v určitém věku, všichni v tomto věku budou stejní. Takovýto argument zcela ignoruje rozmanitost lidských povah, budoucích rozhodnutí, okolností, které se v jejich životech staly a stanou, a prostředí, ve kterém žijí a stárnou. Je to stejné, jako kdyby někdo řekl: „Měla jsem dítě v jednadvaceti. Až ti bude jednadvacet, taky budeš mít dítě.“
„Taky budeš starý“, když se vrací k těm, kteří ji používají
TBS v tomto směru vlastně ani není tolik hláška. Je to výmluva. Jsme takoví a makoví, protože jsme staří. Základní chybou je odmítání sebezpytování, stejně jako u všech ostatních výmluv.
Nijak se to neliší od toho, když někdo řekne např.: „Jsem na tebe protivný, protože mi ráno ujel autobus.“ Za předpokladu, že se druhá osoba nijak nepodílela na důvodu, proč to ráno první nestihla (např. že by ji zdržela), druhá osoba neměla co dělat s tím, že té první ujel autobus, a tedy není důvod, proč by se první na druhou měla zlobit. První osoba, které autobus ujel, proto vyřkla pouze výmluvu, kdy se odmítá potýkat s tím, co je skutečnou příčinou její protivnosti - že udělala chybu a proto nestihla autobus. Můžeme si všimnout, že právě zde je styčný bod všech výmluv. Nikdo nechce přiznat, že někde udělal chybu, a to buď úmyslnou (z hlouposti, nevědomosti atp.) nebo neúmyslnou (protože se stalo něco nečekaného).
Výmluva je ve své podstatě lež. Výmluvou lžeme nejen druhým, ale i sami sobě.
Závěrem
Proč je tedy „taky budeš starý“ stejně neplatný argument jako „tvoje máma“? Obojí je něco, co se říká, když nechceme nebo nemůžeme (třeba pro nedostatek lepších argumentů) s druhým diskutovat. Snažíme se podobnými hláškami zajistit, abychom měli poslední slovo. Pojem „poslední slovo“ však není jen něco dětinského. Je to přirozená součást mechanismu jazyka, kterým mezi sebou komunikujeme, v tomto případě argumentujeme. Máme dojem, že ten, kdo diskuzi zakončuje, je také jejím vítězem. Bohužel je to jenom dojem, neboť v případě, kdy se snažíme někoho o něčem přesvědčit, poslední slovo jedné osoby ještě neznamená, že druhá osoba mlčí, protože je přesvědčena.
V případě hlášky TBS, stane-li se naším posledním slovem, máme pocit, že jsme na celou věc vyzráli, neboť zaměňujeme její doslovný význam (její nevyvratitelnou pravdivost) s významem, pro který si ji zapůjčujeme. Doslovný význam hlášky „taky budeš starý“ (který zní, že všichni zestárnou, což je ona nevyvratitelná pravda), ale v žádném případě není shodný s ostatními významy, o kterých jsem mluvil výše (nedělej jiným to, co nechceš, aby jiní dělali tobě; příroda tě potrestá za nás; budeš jako my).
Pokud tedy někdo chce být skutečným vítězem nějaké debaty, neměl by se snažit ostatní převálcovat slabými argumenty, mezi které „taky budeš starý“ a „tvoje máma“ patří. Měl by se pustit do opravdu ryzí, distancované diskuze. To znamená připustit vlastní chyby, ale také odůvodňovat podle pravdy, proč se takových chyb dopouští. Pak se totiž může ukázat, pokud se tak zachovají všichni účastníci diskuze, že chyby se dopustila i druhá strana a lze dojít ke společnému řešení. Pokud já budu starším generacím vyčítat, že porušují pravidla, možná se nakonec skrze diskuzi dostaneme k tomu, že chyba je v pravidlech, nikoliv v nás.
