Článek
Minulý víkend jsme se se spolužáky z univerzity sešli na náš tradiční pivní dýchánek. Když jsme rozebírali naše studentské brigády v restauracích, saunách, fitku anebo u přepážek, překvapivě si nikdo nestěžoval na samotnou práci. Všichni jsme se ale shodli, že horší, než samotná dřina jsou někteří zákazníci. Autor tohoto článku si dokonce pár bizarních příhod zapsal, protože věří, že by si je měl každý přečíst a zamyslet se.
„Já chci svoje kafe a nezajímá mě, že čekáte na sanitku“
První a možná nejbizarnější zážitek pochází z jednoho nejmenovaného saunového podniku. Spolužák tam pracuje jako sauner a obsluha baru. Jak všichni víme, v sauně je pořádné horko, a ne každému to dělá dobře. To se bohužel stalo asi sedmdesátiletému pánovi, který při odchodu ze sauny zkolaboval v šatnách. Oba přítomní zaměstnanci byli na takovouto situaci vycvičeni, a tak jeden pánovi podal nutnou pomoc a druhý (spolužák) se vydal volat na bar záchranku. Hned po skončení telefonátu se k němu přitočil zákazník s prosbou o kávu. Když mu spolužák vysvětlil, že teď není zrovna vhodná doba, protože řeší zdravotní nouzovku, zákazník beze slova odešel. A místo pochopení napsal zuřivou recenzi s jednou hvězdičkou o tom, jak byl drze odmítnut a že se do podniku už nikdy nevrátí. Zdraví nebo ne, jeho káva byla očividně důležitější!
„Nedalo se to žrát,“ napsal zákazník po tom, co snědl večeři málem i s příbory
Tohle je evergreen všech restaurací. Zákazník přijde, usmívá se, spokojeně dojídá, a ještě s větším úsměvem odchází. A co se nestane? Za pár hodin visí na internetu recenze, kde se to hemží stížnostmi. Jídlo se nedá žrát, stůl byl špinavý, příbory špatně umyté, obsluha pomalá nebo se málo, či moc, usmívala. Přitom se dá velmi snadno srovnat jméno recenzenta s jménem v rezervaci a hned je jasné, kdo recenzi napsal a jak to bylo doopravdy. Co takové zákazníky ke špatným recenzím vede, je otázka za milion. Ceny? Nebo si jen potřebují někde vylít zlost? Ať tak či onak, vůči restauraci i personálu je to pořádně nefér.
„On to někdo uklidí“
Ve světě služeb se zdá, že někteří zákazníci věří na pohádkovou armádu uklízeček, která se zjeví a zázračně po nich všechno uklidí. Spolužačka z fitka to zažila na vlastní kůži, když našla v pánských šatnách, kulantně řečeno, poskvrněné trenýrky vedle žiletky plné ochlupení. Ano, trenýrky a žiletka. Po chvilce smíchu jsme fantazírovali, jak asi probíhal milostný příběh těchto dvou předmětů a proč skončily odhozené na lavičce. Bohužel realita je méně romantická – špínu po zákaznících v naprosté většině uklízí personál po zavíračce, což je nejen otravné, ale zdržuje to a občas (jako v tomto případě) i ničí duševní zdraví. Stačilo by tak málo – vyhodit svůj odpad do koše, který hladově čeká nejen na chodbách, ale dokonce i v šatnách. Jednomu člověku to zabere pár sekund, ale obsluze sbírání po všech lidech klidně i půl hodiny navíc.
„Tak běž do…“
Jiná spolužačka za přepážkou prodává jízdenky na vlak a také si zažila své. Jednou za ní přišel zákazník, ze začátku celkem příjemný, s prosbou, jestli by mu mohla vytisknout jízdní řád. Jenže tisknout jízdní řád nebylo v její kompetenci, a tak ho slušně poslala k informačnímu okénku vzdálenému asi pět metrů. Co na to zákazník? No, rozhodně nepoděkoval. Místo toho ji poslal do míst, která nejsou zrovna vhodná k popisu. Co k tomu muže vedlo je jednoduché odhadnout, ale stále těžké pochopit.
Závěrem
Po vyslechnutí těchto příhod (a to jich bylo mnohem více) jsme se všichni shodli, že místo toho, aby se starší generace dovolávaly po znovuzavedení vojny, měly by se mladé generace, zvlášť ty studentské, které musí trpět drzé zákazníky každý víkend a odpoledne po náročných přednáškách, dovolávat jednoho roku povinné práce s lidmi pro každého. Možná by se svět stal hezčím místem, kdyby všichni zákazníci byli alespoň o trochu chápavější. Práce s lidmi se totiž musí zažít.
