Článek
Pražané a obyvatelé Brna jsou díky dominanci tramvajové/šalinové dopravy těchto kuriozit z velké části ušetřeni. Naopak v menších městech, jako jsou České Budějovice, kde vozový park MHD tvoří především autobusy a trolejbusy, je tento fenomén mnohem výraznější. Právě autobusy zde hrají klíčovou roli – na rozdíl od tramvají totiž vytvářejí mezi řidičem a cestujícími mnohem těsnější vztah. Řidič není uzavřen v izolované kabině, takže cestující více vnímají jeho přítomnost a často mají pocit, že jsou pod jeho dohledem. To spolu s uvědoměním, že vozidlo skutečně řídí člověk (na rozdíl od tramvají a metra, které působí téměř autonomně), přináší do každodenního cestování zvláštní dynamiku a mimo jiné rozhoduje o tom, kam si určití lidé sedají a nesedají.
Bábovský posed
Jedná se o sedadlo, které je po pravé straně hned vpředu vozidla. Cestující z něj mají přímý výhled nejen na cestu, ale i na řidiče. Jen někteří řidiči se zoufale snaží schovat před zraky lidí, kteří si právě tam sednou, mikinou nebo kusem závěsu, který připevní na sklo ohraničující jejich kabinu. Mnohdy ale mají smůlu i tak - na bábovský posed se uvelebí starší dáma a ničehož se nebojí (ani cedule NEMLUVTE ZA JÍZDY S ŘIDIČEM) a s velkým nadšením začne konverzaci třeba slovy: „Tady se vám ale blbě otáčí, viďte?“ Pokud řidič odpoví, bývá v pasti.
Jídelní sedadlo
Toto sedadlo je naopak naprosto mimo řidičovu kontrolu. Je přímo za kabinou a řidič tam nedohlédne ani zrcátkem. Je to oblíbené místo nejen stydlivých cestujících, ale i těch, kteří nehodlají dodržovat zákaz konzumace jídla a pití uvnitř vozu. Platí tam pravidlo „pod lampou největší tma“, nebo spíš „co oko nevidí, to srdce nebolí“. Pohodlně se usadí, otevřou si např. balíček chipsů a s velkou spokojeností si užívají cestu. Není výjimkou ani to, že prázdný pytlík pak zakopnou do rohu a ponechávají ho svému osudu.
Sedadlo pro umělce
Dalším zvláštním sedadlem je tzv. „sedadlo pro umělce“. Toto sedadlo se nachází v dlouhých vozech s točnou (místo, kde se v zatáčce dlouhý autobus či trolejbus láme). Je to poslední místo před tím, než cestující vstoupí do prostoru točny. Na tomto sedadle se sedí zády k řidiči (řidič tak nevidí, co se tam děje) a cestující se zde dívá částečně do zástěny, která k mnohým šeptá a nalhává jim, že je dokonalým malířským plátnem. Pravidelně se tam proto objevují všelijaké malůvky, zvláště typu „tagging“. O povaze tagu a jeho směšnosti v českém prostředí si ale povíme někdy jindy.
Mnohdy je patrné, že se uklízečky tato umělecká díla snaží odstranit, nezřídka kdy však neúspěšně.
Sedadlo ladem
Fungování tohoto fenoménu sice nevyplývá přímo ze vztahu řidič-cestující, ale rozhodně má v tomto krátkém seznamu své místo. Existují celkem tři druhy:
a) Sedadlo pro mrtvé
Jedná se o situaci, kdy se cestující posadí na místo do uličky a ponechává sedadlo u okna prázdné. Jediná chvíle, kdy se něco takového dá pochopit, je v případě, že ve voze cestuje jen pramálo lidu (třeba v pozdních večerních hodinách). Během dne je to však výsostně útrapné, zvláště v českobudějovickém trolejbuse číslo 3, který se v pravidelných časech nacpe téměř k prasknutí a úplně nejlepší by bylo, kdyby se veškerá volná místa zabrala.
Zdá se ale, že většině lidí je trapné říkat „pustíte mě k oknu?“ nebo „můžete se posunout?“ Vzhledem k tomu, že to často bývá ve stísněných částech, kam se kolem sedícího do uličky člověk neprotáhne, zůstávají neobsazena. Připomínají pak prázdný talíř na štědrovečerním stole, který se podle některých interpretací tohoto zvyku nechává pro mrtvé.
b) Sedadlo pro zavazadlo
V případě, že toto volné místo je zabráno batohem či igelitkou s nákupem, už se situace trochu mění. V tomto případě má toto sedadlo alespoň využití.
c) Sedadlo pro neostýchavé
Toto sedadlo sousedí s již obsazeným místem. Proč si mnozí cestující nechtějí přisednout vedle cizího člověka je otázka vhodná k zamyšlení. Je těžké říci, zda to považují za trapné, bojí se možného zdravotního rizika, nechtějí narušit osobní prostor druhého, nebo jednoduše chtějí ponechat místo volné pro někoho, kdo ho může potřebovat víc.
Závěrem
O chování cestujících v MHD by se dalo napsat mnoho. V tomto článku jsem se však zaměřil především na zvláštnosti zdánlivě obyčejných sedadel. I když se mohou některé z mých pojmenování zdát až příliš drzé nebo zesměšňující, nemám v úmyslu nikoho urazit. Naopak, věřím, že každý všímavý a pravidelný uživatel MHD mi dá za pravdu, že v mých slovech je alespoň špetka pravdy.
