Co je přirozenější? Homosexualita, nebo používání vidličky?

Civilizační teorie Norberta Eliase nám říká jednu zásadní věc, kterou si málo kdo uvědomuje: Naše dnešní chování není přirozené, ale je výsledkem formování lidských zvyků, které probíhalo celá tisíciletí.

„V raném středověku je chování méně regulováno a je více určováno spontánními afekty a pudy. Jí se prsty, které se nemyjí, jídlo se divoce hltá, kosti se házejí na zem, smrká se do dlaní, šatů a ubrusu,“ píše Jiří Šubrt v knize Civilizační teorie Norberta Eliase. Norbert Elias byl německý filozof a sociolog, který se zabýval především sociálním vývojem - tedy s nadsázkou i tím, jak se stalo, že dnes jíme vidličkou.

Sexualita je jedním z našich bazálních pudů. Naše erotické touhy jsou něco, co máme od přírody a co jsme se naučili ukrývat za dveře našich domovů až v poměrně nedávné době (vezmeme-li v potaz, že lidská civilizace začíná asi před 50 000 lety). Homosexualita, jakožto menšinová sexualita objevující se u mnoha živočišných druhů, pochopitelně podlehla stigmatizaci mnohem dříve než styky heterosexuální.

Zhruba s příchodem křesťanství (netvrdím ale, že by se jednalo o přímou souvislost) začala být homosexualita z veřejného života vytlačována jako nežádoucí a dospěla až do podoby „smrtelného hříchu“. Ani vikingové, kteří se obecně považují za národ barbarů, k homosexualitě nebyli příliš vlídní. Schvalovali ji jen z pohledu aktivní pozice jako ukázku nadřazenosti a osoby, které byly v pozici pasivní, byly označovány za nemužné a hodné hany.

Dílo Norberta Eliase sice homosexualitu přímo nezmiňuje (pochopitelně na to nebyla filozofie 20. století ještě připravena), ale o sexualitě obecně toho Elias píše mnoho. V průběhu civilizačního vývoje se veškeré naše pudy postupně upozaďovaly. Neexistuje přesný mezník, kdy by se dalo říci, že se lidský život začal dělit na společenský a osobní. Ve světě vyspělých antických civilizací byly dobré mravy ve společnosti zcela nezbytné (viz Senecovy Listy Luciliovi), kdežto ve středověku dochází ke značnému úpadku a až do zhruba 14. století se běžní lidé ve společnosti chovali stejně jako doma (rozhodně ne mravně). Sexualita se neskrývala dokonce ani před dětmi. I to, co na tehdejší dobu zdrženlivý Erasmus Rotterdamský psal na sklonku středověku o sexualitě ve svém díle pojednávajícím o výchově dětí, již bylo pro pozdějšího renesančního člověka příliš.

Je to tak právě výsledek civilizačního vývoje (kterým je naše dnešní chování), který nám může navodit dojem, že homosexualita není přirozená. Ve skutečnosti je to však právě naopak – homosexualita je natolik přirozená, že jsme ji během vývoje potlačili spolu s dalšími základními pudy, a toto potlačení nyní mylně považujeme za přirozené. Důvodem je výchova, která nás od raného věku formuje k tomuto pohledu. Zaměňujeme anebo nerozlišujeme přirozenost v biologickém smyslu, tedy „to, co pochází od přírody“, s přirozeností kulturní, tedy „to, co jsme se naučili vnímat jako normální“.

Aby odpověď nezůstala viset mezi řádky, pojďme se společně podívat na to, proč je argument o nepřirozenosti homosexuality neplatný. Jako příklad byla zvolena vidlička.

Vidlička jakožto nezbytná součást příboru v každé domácnosti přišla až v 17. století. Do té doby jisté zmínky existují, především se ale jídlo jedlo rukama a vidlička sloužila leda k servírování a přenášení jídla. Vidlička tak prokazatelně není něčím přirozeným, s čím civilizace přišla již u svého zrodu před 50 000 lety. Jíst vidličkou nám proto přijde přirozené zhruba jen 300 let. Máme-li se tedy bavit o tom, jestli je přirozenější vidlička nebo homosexualita, můžeme hned z několika perspektiv říci, že přirozenější je homosexualita:

ŠUBRT, Jiří. Civilizační teorie Norberta Eliase. Acta Universitatis Carolinae - Philosophica et Historica. Monographia. Praha: Karolinum, 1996. ISBN 80-718-4197-8