Článek
Aleš (48): Se svou ženou Martinou jsem začal chodit někdy v osmé třídě. Byla to taková ta první velká láska, kdy jsme se důležitě vodili před spolužáky za ruce a líbali se tajně na chodbě základní školy. Kupodivu nám to vydrželo i během dalšího studia. Ona šla na gymnázium, já na průmyslovku, ale trávili jsme spolu každou volnou chvilku.
V druháku na vysoké Marťa otěhotněla, tak jsme se vzali. Musím říct, že nám v té době hodně pomohli moji i její rodiče, protože já jsem vysokou přerušit nechtěl a neměli jsme ani byt, ani peníze a nebýt jich tak ani hlídání Aleška, když si Martina začala školu dodělávat dálkově.
Čas letěl, já jsem si vybudoval slušnou pracovní pozici a po skončení druhé rodičovské s naším Martínkem jsem zajistil slušné místo ve spřátelené firmě i Martině. Nechali jsme si na klíč postavit dům, pořídili druhé auto a v práci jsme byli pomalu od rána do večera. Ukázalo se, že Martina je úplně stejný workoholik, jako já.
Jako partneři jsme se pořád respektovali a to, že už se na sebe nevrháme jako v šestnácti, nám přišlo prostě normální. Jen jsme si nějak nevšimli, že spolu už vůbec nemluvíme, a když už se někdy potkáme doma, věnujeme se každý svým zájmům. Možná jsme to ještě měli šanci zvrátit, jít do poradny, zajet na pěknou dovolenou, ale ani jednoho z nás to prostě nenapadlo.
A pak k nám do podniku nastoupila Lucie. Rozvedená, veselá, milá a přátelská dvaačtyřicetiletá holka rozzářila můj svět. Čím víc jsem ji poznával, tím jsem ji měl radši. Věděla, že jsem ženatý, proto přede mnou i dlouho „utíkala“. Nicméně, netrvalo ani rok a byli z nás milenci. Scházeli jsme se u ní v bytě a kradli si ty malé chvíle štěstí. Připadalo mi, že konečně zase žiju.
Návraty k manželce se staly čím dál těžší. V domě už jsme totiž bydleli sami, kluci se dávno odstěhovali a my si spolu prostě neměli co říct. Asi po půl roce, kdy jsem si začal s Luckou mě ale žena překvapila. Čekala na mne, až se pozdě večer vrátím a chtěla si promluvit. Původně mě napadlo, že možná taky někoho má a rozejdeme se jako civilizovaní a dospělí lidé. Jaké bylo mé překvapení, když přede mne hodila na stůl fotky mě a Lucky v objetí před jejím domem.
„Aleši, známe se dlouho,“ začala, „a já tě přese všechno miluju. Všechno v životě jsem dělala pro tebe a pro kluky, tak zapomeň na to, že mě na stará kolena opustíš.“ Koukal jsem jako opařený. Takhle rozhodnou a ráznou jsem Martinu neznal. No, ale když už to bylo venku: „Marti, já jsem ti to už chtěl stejně říct. Promiň, ale já ji mám opravdu rád a chci s ní žít.“ A rozpoutalo se peklo. Mezi lítajícím nádobím jsem se snažil situaci uklidnit, ale nešlo to. Nakonec jsem musel zavolat záchranku a lékař konstatoval hysterický záchvat. Dostala sedativa a usnula.
V noci jsem si sbalil nejnutnější věci a čekal do rána, až se probudí. Znovu jsem zopakoval své rozhodnutí odejít a znovu nastala scéna jak ze špatného filmu. Chvíli lítaly talíře, chvíli brečela, pak si přede mne klekla na kolena a prosila, ať ji neopouštím… No, nedokázal jsem to. Řekla mi, že je jí jedno, s kým se vídám, ale že když odejdu, tak si něco udělá. Tak jsem zůstal.
Lucie měla pochopení, tak se celá situace táhla další dva roky. Stačil jen náznak odchodu a bylo zle. Nakonec jsem to ale přeci jen udělal. Jednoho krásného dne jsem se prostě sbalil a odešel. Martina mi volala pořád dokola, přišlo mi asi tisíc esemesek. Synové mě poslali do háje a zatratili a ostatní členové rodiny se mnou přestali komunikovat.
Postupem času jsem se dozvěděl, že Martinu propustili z práce a bere silná antidepresiva. Aleš s Martinem se mnou mluví jen sporadicky a já se stal pro své okolí tím nejhorším člověkem. Ale je to tak špatné chtít změnit svůj život? Musí člověk setrvávat ve vztahu, kde není spokojený? Vinen se necítím, ale Martiny je mi líto.
