Článek
Cestování je mým velkým koníčkem. Už na základní škole jsem s turistickým oddílem sjezdil pořádný kus té naší malé republiky a v dospělosti jsem se pak vypravil i do mnoha zemí za hranicemi. Cestování mne naučilo nebát se neznámého a v případě potřeby si umět říct o pomoc.
A také mne naučilo věřit v „cestovatelské náhody“. To znamená, že ať už se vypravíte kamkoli a potká vás cokoli, vždy se situace nějak vyřeší a vždy se najde někdo, kdo vám nakonec pomůže.
Když jsem ukončil bakalářská studia, vypravil jsem se na téměř tříměsíční cestu po celé republice. Mým dopravním prostředkem bylo kolo a v cyklobrašnách jsem si vezl dvě trička, mikinu, čisté trenky, zavírací nůž s lžící, ešus, spacák, chleba a mapu ČR. Mobil jsem sice již vlastnil, ale tlačítkový a bez internetu, tak zůstal doma a co se týče finanční hotovosti, měl jsem u sebe, na tehdejší dobu poměrně slušných pět set korun.
Pamatuji si jako dnes, jak jsem vyjel pátého června z rodné vesnice na jižní Moravě vstříc dobrodružným zítřkům. Plán jsem spíš neměl, než měl. Respektive byl jsem inspirován svým dědou, který mi jako dítěti vyprávěl příběh o tom, jak v mládí objel republiku kolem dokola.
Bylo to něco neskutečného. Každý den mne provázely cestovatelské náhody a neuvěřitelné štěstí. Nestaral jsem se, nechal jsem vše osudu a prostě jsem jel. Prvním problémem se stal kručící žaludek a prázdná láhev na vodu. Což o to, lahev jsem naplnil z vesnické studny, ale hlad byl neúprosný. Sice jsem si otrhal v sadech jablka a opekl chleba nad ohněm, ale to úplně nestačilo.
Když jsem tak u plápolajícího ohně asi čtvrtý den přemítal o tom, co budu jíst, šla kolem partička několika trampů, kteří už se chtěli utábořit. Slovo dalo slovo, poskytli mi něco ze svých zásob, zahráli na kytaru, společně jsme strávili nezapomenutelný večer a ráno se rozešli a už se nikdy neviděli.
Popojel jsem zase kus dále. Finance jsem chtěl šetřit na horší časy, takže jsem se živil, jak se dalo. Tu jsem se nabídl na pile, že vypomůžu s řezáním dřeva, tam jsem babičce posekal zahradu, na festivalu v jižních Čechách zase hledali brigádníka do stánku nebo na statku pomocníka ke zvířectvu.
Za ty tři měsíce jsem spal na zemi v lese, ve stodole na slámě, v penzionu v pokoji s obrovskou vanou nebo třeba na jachtě na přehradě. Někde jsem jen projel, někde jsem zůstal den či dva a třeba na Slapech jsem byl celý týden.
Poznal jsem spoustu lidí a zažil spoustu věcí, ale všechno do sebe tak nějak „zapadalo“. Asi jako když jsem se ztratil na Islandu, zaklepal na první dům, který jsem objevil, a tam žil pár českých krajanů.
Jak říkala babička: „Asi to tak mělo být. Všechno pochopíš časem.“
