Článek
Byli to chlapi původně z jedné směny městské policie. Někteří už tam nepracují, ale pár z nich ještě ano a dokonce ve vedoucích funkcích, takže jsem všechna jména na jejich přání pozměnil. Sešli jsme se zcela náhodně, ale jejich příběh mne natolik zaujal, že jsem se rozhodl jej sepsat.
Začátky
Městské policie začaly postupně vznikat po revoluci. Města a obce si zakládaly své ozbrojené sbory pro posílení veřejného pořádku, což jim umožnil nový zákon o obecní policii v návaznosti na zákon o obcích.
První zaměstnanci to neměli vůbec jednoduché. „Měli jsme jenom obuch, kasr a nadšení,“ vzpomínal nejdéle sloužící z přítomných, Michal. „Ale na rozdíl od téhle doby, jsme měli respekt. Když chlapi vešli do hospody, všichni ztichli.“
„Na začátku jsme hodně improvizovali,“ připojil se ke vzpomínkám David, služebně o rok mladší než Michal. „Zákon sice byl, ale jeho podrobný výklad ještě neexistoval, takže to bylo spíš metodou pokus – omyl.“
Nastavování pravidel
Chlapi vyprávěli, že s rozrůstajícím se počtem strážníků a služeben, byla nastavována první pravidla. Strážníci se během směny měli pohybovat v určených úsecích města, které byly vymezeny jednotlivými ulicemi. Většina hlídek byla pěších. V autohlídkách bylo jen několik málo vyvolených.
„Na druhou stranu ale, když byl někde problém, ve většině případů se volalo auto. Na pěší si kolikrát nikdo nevzpomněl celou směnu,“ říká Miloš.
A tady se vzpomínky malinko dramatizují. „Byla to tenkrát taková dost anarchie,“ rozvykládal se znovu Michal. „Hlavně v zimě. Když vás poslali na pěší hlídku, bylo téměř jisté, že budeme chodit celou směnu od ničeho k ničemu, od jedné nonstop herny ke druhé. Hlavně noční byly otrava. No a tak si chlapi začali na směnách hledat různé zašívárny. Pamatuji, že se na jedné směně domluvili a pronajali si v úseku garáž. Kolikrát tam v deset zalezli a v pět ráno vylezli.“
„Jak je to možné?“ ptám se udiveně, protože jsem si to nedokázal představit. „To je nehledal nějaký vedoucí? To se nemuseli během směny hlásit?“ „No, měli jsme tzv. kontrolní body, kde nás mohl přijet vedoucí zkontrolovat. Ale na to fungoval skvělý systém. Když byl vedoucí na směně, jako že to nebylo vždycky, a vyjel na kontrolu, musel na služebně zůstat dozorčí. No a ten dal echo přes vysílačku autohlídkám, ti pěším, všichni se zmobilizovali a byli tam, kde měli být.“
Sledovací zařízení ve služebních vozech
„Auta měla sloužit pouze na přesun mezi úseky,“ pokračoval David ve vyprávění, „ale nikdo to neřešil. Prostě se zajelo na okraj města, nebo někam mezi garáže, tam se odstavilo a spalo. Jasně, že v zimě běžel motor, nikomu se nechtělo mrznout.“
V médiích z té doby jsou uvedeny informace, že právě vysoká spotřeba paliva vedla k následujícím událostem.
„Na jaře 2009 nám tajně nainstalovali do některých aut sledovací zařízení. Podle mě o tom věděl jenom primátor a ředitel, jinak by se to neutajilo,“ povzdychl si Miloš. „Sledovali nás nějaké dva-tři měsíce a pak nastal humbuk. Kdo byl pěší hlídka, měl vyhráno, těm se nic stát nemohlo. Ale my v autech jsem to dostali sežrat. Dva kluky vyhodili úplně, zbytek dostal porušení pracovní kázně a snížení osobního příplatku.“
„Na to, jak rozsáhlá kauza to byla, prošla vcelku bez povšimnutí,“ doplnil ještě David. „V médiích se objevily jen kusé informace a primátor s ředitelem si poklepali po rameni, že udělali pořádek a nakoupili tzv. tlačítka nouze. Což sice zní vznešeně, ale reálně je to sledovací GPS zařízení pro pěší hlídky.“
Dnes už jsou hlídky vybaveny GPS ve vozidlech i na pěší pochůzce. Vše je důkladně monitorováno a dá se zpětně dohledat.
Zdroje:
