Článek
Když mi někdo volá na pracovní telefon v době, kdy mám řádnou a podle mne i zaslouženou dovolenou, vždy si vzpomenu na svou tetu. Nyní je již v důchodu, ale většinu svého profesního života pracovala jako hlavní účetní v nadnárodní společnosti.
Jako dnes vidím před sebou, jak ji z rodinné oslavy odváží sanitka s prasklým žlučníkem. Následná několikatýdenní rekonvalescence v domácím prostředí vypadala tak, že k tetě ob den jezdil poslíček s obrovskou krabicí papírů, které jí posílali z práce a teta si vždycky jen smutně povzdechla: „Mým přáním nikdy nebylo být nepostradatelná….“ Bylo to období, kdy internet byl ještě v plenkách a na trh se dostávaly první tlačítkové mobily.
Současná zrychlená doba produkuje zaměstnavatele, kteří si stále víc žádají flexibilní zaměstnance s tahem na branku, nekonečnou energií, neutuchajícím nadšením a ideálně ještě obrovským týmovým duchem. Což s sebou často také obnáší nevyslovený požadavek být neustále na příjmu, reagovat na elektronickou komunikaci a pracovat i v osobním volnu.
Zákon ani žádný jiný právní předpis nedefinuje, co se rozumí volným časem a kdo do něj může či nemůže druhému zasahovat.
Zeptal jsem se tedy AI, co se rozumí volným časem a neodolám, abych zde citaci z ChatGPT nevložil: „Volný čas je doba, kdy má člověk prostor pro vlastní rozhodnutí a věnuje se činnostem, které mu přinášejí odpočinek, zábavu nebo rozvoj. Lze ho chápat jako subjektivní stav mysli a způsob bytí s pocitem svobody a vnitřního klidu, nebo jako čas zbývající po splnění pracovních a jiných povinností. V rámci volného času se lidé věnují široké škále aktivit, jako jsou čtení, sport, hry, výlety, umění, sledování filmů nebo trávení času s rodinou a přáteli.“
Když jsem se ve svém profesním životě propracoval na pozice středního a následně pak vyššího managementu, stal se požadavek neustálého připojení prostým holým faktem. Byť je dnes přítomnost či nepřítomnost zaměstnance běžnou součástí zveřejňovaných informací v interních systémech, z větší části jsem se setkal spíš s tím, že to nadřízené nezajímá.
Když se šéf dožadoval odpovědi v sobotu večer a připsal k dotazu i tři vykřičníky, přišlo mi samozřejmé informaci dohledat a bleskově odpovědět. Vrcholem bylo, když jsem třetinu své dvoutýdenní dovolené strávil s notebookem na kolenou a řešením pracovních záležitostí.
Má zaměstnavatel právo po vás chtít věnovat mu i svůj volný čas? Má právo vás v práci udělat nezastupitelným? Zakazuje mu to něco? No, kdybychom šli do důsledku, tak tyto hranice si vlastně se zaměstnavatelem vymezuje zaměstnanec. Zákoník práce stanoví, co je pracovní doba a doba odpočinku, ale jestli v době osobního volna odpovídáte na emaily či telefony, to už je vlastně na vás.
Pokud se smíříte s tím, že si zaměstnavatel nejspíš brzy nalezne někoho, kdo se přizpůsobí, tak to nedělejte a nechte pracovní telefon na pracovním stole. Nebo to vyřešte jako já, aspoň jednou za rok odjeďte na místo, kde prostě není signál. Během těchto dvou až tří týdnů firma pravděpodobně nezkolabuje a vy si vychutnáte zasloužený klid. A vzhledem k tomu, že nejméně měsíc předem upozorňuji šéfa, že se mi prostě nedovolá, tak to nebere jako schválnost či neloajalitu.
Zdroje: 262/2006 Sb. Zákoník práce
ChatGPT: volný čas
