Článek
Již dávno není nic neobvyklého vystřídat během života několik zaměstnání, někdy dokonce i profesí. Mladí lidé často zaměňují pestrost životopisu se získanými zkušenostmi. My starší si spíše svého zaměstnání vážíme a nemáme tak zažitou nutnost změny. Co když ale nastane situace, že je změna nevyhnutelná?
Často trávíme v práci podstatnou část dne. S kolegy a kolegyněmi jsme dokonce někdy více než s vlastní rodinou. Vztahy na pracovišti jsou mnohdy vyzdvihovány jako důležitější faktor spokojenosti než práce samotná. Ale víte jak to je….. lidský faktor je ten nejméně předvídatelný.
Vždycky jsem o sobě říkal, že bych se chtěl v příštím životě živit jako spisovatel. Být sám doma, zavřený jen s počítačem a svými myšlenkami. Bez jakékoli sociální interakce s ostatními. S postupnou modernizací, kdy už jsem ostatně i pochopil, že mne psaní neuživí, jsem alespoň zvolil možnost práce na home office. Podřídil jsem tomu výběr oboru i zaměstnavatele. A vyhovuje mi to. Jen to trvalo pětadvacet let, než jsem se k tomu dopracoval.
Moderní trendy nám velí účastnit se teambuildingových akcí, budovat příznivé pracovní klima či týmového ducha a běda tomu, kdo nemá mezi vlastnostmi „týmový hráč“. No, já úplně nejsem. Nesnesu se s každým a nenechám na sobě „dříví štípat“. Mám svůj názor, svůj úhel pohledu a ve svém věku už souhlas druhého k životu nepotřebuji.
Když vzpomenu na nejméně dvě pracoviště, kam jsem ve svém životě docházel opravdu nerad, není mi ještě dnes úplně dobře. A vždycky za to mohli lidé. Nadřízení, podřízení, kolegyně, kolegové, zákazníci či klienti. Nikdy nebyla příčinou náplň práce.
Dokážu si přesně vybavit všechny ty negativní pocity spojené s představou, že se zas budu muset potkat s člověkem, či lidmi, kteří mi ubírají energii a které bych si v soukromém životě sotva pozval mezi okruh svých známých.
K vytvoření dusné atmosféry stačí pouhý jeden jedinec. Rozvraceč, manipulátor, sociopat, negativista, pohádkář…říkat mu můžeme jak chceme. Nachází se téměř na každém pracovišti a boj s ním je jako s těmi pověstnými větrnými mlýny. Neškodí všem, část týmu většinou dokáže přetáhnout na svou stranu, ale zůstává za ním zdevastovaná radost z práce a zničené veškeré nadšení.
Jenže stojí za to se v našem už tak krátkém životě takovými jedinci zabývat? Není jednodušší ponechat je v jejich prostředí, zvednout hlavu a odkráčet za lepším? Určitě je, ale není to jednoduché.
