Článek
Počátek tohoto příběhu bych datoval do června loňského roku. Jako každý rok v tomto čase jsem si byl na kardiologii vyzvednout přístroj na měření tlaku a srdečních funkcí a následně mne čekalo vyhodnocení výsledků u samotného lékaře. 24 hodin s přístrojem, který vám třikrát za hodinu stiskne paži tak, že uvažujete o tom, zda v ní máte ještě nějaký průtok krve, není nic komfortního, ale je to jen jeden den, jak se říká.
Po týdnu jsem si šel pro výsledky. Po vstupu do ordinace mi sestřička opět změřila tlak a zeptala se na mou aktuální váhu. Zahlásil jsem, jako posledních osm let hlásím vždy, svých 105 kilo. Co jsem však nečekal, byl nový přístroj v ordinaci a tím byla supermoderní váha, která měří nejen váhu, ale také třeba podíl tuku v těle. Než jsem se vzpamatoval, už jsem na ní stál. A ona nemilosrdně ukázala těch kil 112. Byl jsem rudý až za ušima.
Sestřička to přešla bez jakéhokoli komentáře, kupodivu ani doktor se tomu nevěnoval a objednal mne na kontrolu zase za rok.
Další rok, již ponaučen, jsem na otázku kolik vážím zahlásil pravdivě podle své domácí váhy: „No, asi tak jako loni, něco kolem 112 kil.“ Opravdu jsem za ten rok nepřibral. Sestra se na mne káravě podívala a řekla: „No, ale loni jste vážil 105, takže to máme výrazný nárůst.“ Než jsem se vzpamatoval a vysvětlil, že jsem i loni vážil více, už jsem seděl u lékaře.
Doktor měl pohled ještě káravější než sestřička a následoval proslov pro malého záškoláka: „Podívejte, vaše výsledky jsou daleko horší než loni. Může za to ten velký nárůst hmotnosti. Musíte zhubnout aspoň těch deset kilo. No, na to ale nemůžeme čekat, že“ (tahle poznámka mi zněla už spíše posměšně) „zdvojnásobíme dávku léků a za půl roku se přijďte ukázat.“ Místo čtvrthodinového vyšetřeni stetoskopem jsem byl po dvou minutách hotov a odcházel jsem s tím, že váha může úplně za vše a s tlusťochem se nemá smysl bavit.
Nicméně efekt to mělo. Můj poslední pokus o redukci hmotnosti se odehrál před deseti lety a od té doby jsem opravdu nějakých dvanáct kilo opět přibral. Tak jsem začal zjišťovat, jaké jsou aktuální trendy a doporučení v této oblasti. Jako první jsem vyloučil drahé léky. „To zvládnu bez chemie,“ věřil jsem odhodlaně. Pak po důkladném zvážení i návštěvu poradny s výživovým poradcem, což si ale nechávám v záloze na příště.
Na doporučení kolegyně, která aktuálně sklízí obdiv se svými dietními úspěchy, jsem se zaměřil na nízkosacharidovou dietu. Vypadalo to ideálně. Omezit sacharidy a zaměřit se na zdravé tuky a bílkoviny. V reálu to znamená vynechat přílohy a pečivo a konzumovat kvalitní sýry, maso, vejce, ořechy a ovoce a zeleninu. To vše samozřejmě v doprovodu pravidelného silového cvičení. Zdálo se mi to vcelku schůdné. Na co brambory, když mám maso. A pečivo stejně moc nejím ani tak.
Prvních čtrnáct dní šlo vše hladce jako po másle. Jen mne zarazily poněkud zvýšené výdaje za nákupy potravin. Vždyť na internetu všichni ti samozvaní trenéři a poradci tvrdí, že to peněženka příliš nepocítí, že zdravá strava drahá není.
No, ale každá sranda něco stojí. K bílkovinami nabitým jídlům jsem přidal třikrát týdně posilovací cvičení a váha se rozhýbala směrem dolů. Po prvním měsíci jsem měl dole čtyři kila.
Pak ale asi tělo pochopilo, co se děje. O těstovinovém salátu a smaženém řízku se mi začalo i zdát. Dosavadní jídelníček, i přes veškerou snahu o neustálé vyhledávání receptů a vhodných surovin, se zdál strašlivě nudný a bez chuti. Salát s rajčaty, sýrem a ořechy, který na fotce vypadal neodolatelně, byl ve skutečnosti spíše nutným zlem než lákavou večeří. Holt hlava nějak nechtěla spolupracovat na nově nastaveném systému.
Toto období jsem zdárně překonal, ale pochopil jsem, že udržet se v nastaveném režimu po dosažení vysněné váhy, bude více než náročné, protože guláš bez knedlíku nebo vývar bez nudlí je jako káva bez kofeinu. Dá se, ale není to ono.
Teď, po půl roce, mám dole dvanáct kilo. Je mi naprosto jasné, že bez odborné pomoci se k běžné stravě vrátit nemůžu, protože by nastal okamžitý jojo efekt.
Závěrem bych chtěl říci, že nízkosacharidová dieta funguje, je drahá, neuspokojí vaše chuťové pohárky, chutě některých potravin začnete nenávidět, ale funguje. A jídla na obrázku nikdy, ale opravdu nikdy nechutnají tak, jak si myslíte, že by chutnat měla.
