Článek
Být rodičem je záslužná a velmi náročná celoživotní role. Ale i v této roli se musí člověk umět posouvat a přizpůsobovat. Byť jsem se sám rodičem zatím nestal a zákoutí rodičovské lásky mi tak zůstává zahaleno tajemstvím, přesto jako tichý pozorovatel si dovolím zamyslet se nad několika poznatky.
Moje maminka i tatínek jsou velmi inteligentní lidé, kteří celý život tvrdě pracovali. Nutno ale ovšem podotknout, že oba jsou také poněkud direktivní povahy, mají na vše svůj názor a utkvělou představu, že se nikdy nemýlí, což nám dětem vnáší, zejména po dobu naší dospělosti, do života občas velký vnitřní nesoulad.
Já jsem velmi záhy po dovršení plnoletosti pochopil, že abych je mohl mít rád, nemůžu žít s nimi, ani v jejich blízkosti. A i když je oba znám, říkám si, že je v jejich věku už nezměním a musím přijmout takové, jací jsou, přesto mne kolikrát dokáže „nadzvednout ze židle“ i jen telefonát.
Ten telefonát totiž začíná většinou stejně. Ať už se odehrává kterýkoli den v týdnu nebo v kteroukoli hodinu, maminka se vždycky jedovatě zeptá: „Ty spíš? Já jsem tě vzbudila, že?“ Když jsem se nedávno v pracovní den ve dvě hodiny odpoledne již poněkud nevrle ohradil, že jsem v práci a nechápu, kde na tu otázku pořád chodí, dostalo se mi bleskové odpovědi: „Protože tě znám. Ty spíš furt.“
Polkl jsem několik peprných výrazů, zodpověděl dotazy typu: „Už někoho máš? A zhubl jsi? Měl bys zhubnout. A už tě povýšili? Proč si nehledáš jiné místo? A kdy se stavíš?“, které se opakují v pravidelných týdenních intervalech a mise byla splněna.
Moji bratři, kteří zůstali bydlet v rodném domě a poblíž něj, to mají podstatně náročnější. Maminka s tatínkem vědí totiž nejlépe, jak vychovávat vnoučata, kdy jim koupit první mobil, do které třídy je vhodné je doprovázet ke škole či zda jim neuškodí povinný odpolední spánek ve školce a není lepší je vyzvednout po „o“.
Ale protože jsou dnes „hlídací“ prarodiče cennější než národní poklad, musí se jim dát chtě nechtě za pravdu.
Před pár dny jsem si volal se svým již poněkud zoufalým starším bratrem, který mi popisoval, jak rodiče bez jakéhokoli varování objednali dřevo na příštích deset zim a oznámili, že požadují platbu na polovic s ním. „Chápeš to? Tak oni vědí, jak teď bojujeme s penězi, co je Lenka doma s děckama a oni se ani nepřijdou domluvit? Mamina mi řekla, že bysme to stejně utratili za hlouposti a takhle prý koupíme něco užitečného. Hlavně, že jsem jim říkal, že máme už auto na odpis.“
Nebo týden před tím, kdy se maminka urazila, že ji hned a okamžitě nezaveze do obchodu na velký nákup, aniž by se domluvila předem. „Tak já ti odteďka taky nebudu mít čas hlídat děcka,“ byla její odpověď, kterou vždy použije jako nejtěžší zbraň do protiútoku.
Moji rodiče nikdy nepřijali skutečnost, že jejich děti dospěly. Že mají svůj život, svůj rozum a svá rozhodnutí. Pořád mají dojem, že to musí dělat za nás a jedině oni to dělají správně. Absolutně postrádají jakýkoli respekt k nám jako dospělým svéprávným jedincům.
Kde je ta hranice a jak ji nastavit, aby pochopili, že svým jednáním nám spíš ubližují. A lze to vůbec ještě v jejich věku, aniž by to poznamenalo rodinné vztahy?
