Článek
Ač jsem od narození mužem, s dietami mám víc zkušeností než lecjaký dámský klub. Vždy jsem byl korpulentní postavy. Ostatně, pokud je pravdou teorie o tloušťce v genech, nemám být štíhlý po kom. Celá moje jihomoravská rodina je, jak kdysi říkal pan Menšík, „udělaná a má pupík“.
Jediný, kdo se příliš v tomto ohledu nepovedl, byl můj starší bratr Pepa, který sice dokázal během nočních nájezdů na ledničku spořádat to, co celá rodina za týden, ale s jeho sedmdesáti kily to nikdy nehlo ani o píď. To mu ostatně vydrželo dodnes.
Když už moje váha dosáhla ve čtvrté třídě čísel hodných dospělého muže, odeslala mne paní doktorka na odtučňovací tábor. Z toho jsem si sice odnesl celoživotní zážitky, ale štíhlá postava zůstala v nedohlednu.
Jak už to bývá, i já se chtěl v určitém věku zalíbit opačnému pohlaví vysportovanou sošnou postavou, a tak jsem hledal způsoby, jak toho docílit. V té době byla nejprofláknutější tukožroutská polévka. Což o to, vypadalo to snadně. Sníst jí můžete, kolik chcete, takže o hladu nemůže být řeč a je plná zeleniny, takže tělo nepřijde o důležité vitamíny.
Zařadil jsem tedy mezi své aktivity běh a posilovnu a do jídelníčku tento tukožroutský zázrak. Co vám budu vykládat, po pěti dnech jsem tu břečku nemohl ani cítit a dělaly se mi slabostí mžitky před očima.
Takhle tedy ne. Rozhodl jsem se plynule přejít na nízkosacharidovou dietu a vyřadil jsem z jídelníčku cukry a pečivo. Vypadá to rovněž snadně, ale třetí noc se mi o čokoládě začalo zdát a tu čtvrtou jsem ji ve spánku sežral (teda tvrdím ve spánku, dodnes se za to docela stydím).
Po banánové, octové, mrkvové a ananasové dietě mi tetička poradila: „Tak zkus prostě po páté hodině nejíst.“ A světe, div se, ono to vcelku fungovalo. Pravdou je, že bez dalších opatření v podobě pravidelného pohybu a zeleninových svačinek by to nešlo, ale váha šla vcelku rychle dolů a docela dlouho se mi dařilo ji v přijatelných mezích udržet.
Roky přibývaly, lenost se prohlubovala a váha šla opět nahoru. Když přesáhla pro mne takovou psychologickou hranici sto deseti kilogramů, posbíral jsem veškerou pevnou vůli a začal opět hledat dobré rady na hubnutí.
No a narazil jsem na „přerušovaný půst“. Systém, který primárně spočívá v tom, že člověk po určitou dobu dne nejí. Lze si zvolit různou délku období půstu, třeba i 20 hodin bez jídla a 4 hodiny s jídlem. Není to samozřejmě až tak jednoduché. Ani v těch 4 hodinách se nemůžete ládovat hambáčem s hranolkama.
Jenže čím víc jsem tuto úpravu stravy zkoumal, tím víc mi docházelo, jak moderní jsem byl již před dvaceti lety. Vždyť já přestal jíst v pět odpoledne a první jídlo jsem do sebe dostal až tak kolem deváté ráno dalšího dne. Takže jsem vlastně udržoval 16/8. Ona zázračná metoda přerušovaného půstu není tudíž vlastně nic nového. Jen tomu naše maminky a babičky říkaly „po páté se necpat“.
