Článek
Milana jsem poznal ve druhém ročníku vysoké školy. Byť jsme studovali každý jiný obor, naše cesty spojil týdenní sportovní kemp v Jizerských horách. Ten den jsme měli absolvovat lezecký výcvik na skalní stěně a mně se, dnes už nevím jak povedlo, že jsem po chvíli visel na lezeckém laně hlavou dolů ze skály asi metr nad zemí.
Milan, kterého jsem v tu chvíli znal asi půl hodiny, dostal nefalšovaný záchvat smíchu a místo toho, aby mi přispěchal na pomoc a z této situace vysvobodil, za hurónského řehotu svolával všechny spolužáky, ať se na mě přijdou podívat. A že přišli. Večer u táboráku, kytary a piva jsme ale skamarádili a troufám si říct, že to přátelství trvá dodnes.
Milan vystudoval učitelství pro druhý stupeň základní školy a vrátil se plnit toto bohulibé poslání do svého rodného města, Ostravy. Prvních několik let vyučoval v malinké základní škole ve vesničce patřící spádově ještě k Ostravě. Byla to malotřídka, tak se nezřídka stávalo, že byly kvůli nedostatku dětí třídy spojeny a učilo se několik ročníků zároveň. Ale Milan tam byl spokojený.
Bohužel nízký počet dětí vedl k uzavření školy a Milan si musel hledat práci jinde. Jeho volba nakonec padla na základní školu, kde převážná většina žáků pochází ze sociálně slabších rodin a velká část své působení ve vzdělávací soustavě zakončí právě na onom druhém stupni základní školy.
Nedávno jsme měli opět příležitost spolu chvíli pobýt a historky, se kterými se se mnou podělil, se mi zdály opravdu jen těžko uvěřitelné. Dokážete si představit, že rozdáte dětem papíry, aby napsaly, čím chtějí být a téměř všechny napíší, že nezaměstnaným nebo invalidou?
Nebo že na školním výletě páté třídy strávíte půl noci v policejní výslechové místnosti, protože vám dva svěřenci utekli a vykradli jednu pokojně spící babičku? Nebo že vám žákyně osmé třídy oznámí těhotenství a pět minut vyjmenovává možné otce dítěte?
Největší a zároveň pro mne nejděsivější bylo ale jeho vyprávění a popis každodenní reality a vnímání některých jeho žáků a žákyň. Počínaje podmínkami, ve kterých vyrůstají a konče rezignací nad jakoukoli lepší budoucností.
Přes všechny integrace, individuální plány, pedagogicko-psychologické poradny, asistenty či jiné snahy, těchto dětí je stále velmi mnoho, jen se o nich příliš nemluví.
