Článek
Můj bratr byl dlouho svobodným mládencem. Ne, že by měl o ženy nouzi, ale hodně pracoval, cestoval, věnoval se svým koníčkům a svatba a zakládání rodiny bylo u něj vždy až hodně vzdálenou budoucností.
Zrekonstruoval si byt v domě našich rodičů, kam si také těsně před čtyřicítkou dovedl svou nastávající, Šárku. Šárka je o pět let mladší, povoláním učitelka na gymnáziu a s bráchou se poznali na koncertě jejich oblíbeného folkového zpěváka. Netrvalo dlouho, byla veselka a pár měsíců poté se narodil Jonášek.
První náznaky toho, že soužití s nyní již prarodiči nebude úplně jednoduché, vyvstaly ještě před návratem Šárky z porodnice. Novopečená babička v dobré víře a těmi nejlepšími úmysly, využila bratrovy služební cesty a v celém jejich bytě udělala generální úklid včetně umytí všech oken, miminko přeci musí přijít do čistého.
Byl jsem tam zrovna den poté na návštěvě a když mi se zářícíma očima vyprávěla, jak „jim to tam dala do pořádku“, trochu se mi orosilo čelo. Marně jsem se jí snažil šetrně naznačit, že tato její snaha nejspíš nebude úplně doceněna, svého bratra a jeho ženu totiž nějaký ten pátek znám. A přesně to se i stalo. Zkoprnělá Šárka, když zjistila, že má přeskládané i spodní prádlo v šuplících dostala hysterický záchvat a křičela na chudáka manžela tak, že se třepala i ta umytá skla v oknech.
Období šestinedělí se neslo v duchu „vymezování teritoria“. Zatímco unavená Šárka chtěla být sama s miminkem, neúnavná babička se šla nejméně dvakrát denně přesvědčit, zda něco nepotřebuje. Nepomohlo ani, že se byt začal zamykat. Babička se sice na dva dny urazila, pak si ale situaci vysvětlila tak, že je Šárka nejspíš přecitlivělá a klepala na dveře tak dlouho, dokud se neotevřely.
Jak Jonášek rostl, problémy v rodině jakoby narůstaly také. Šárka začala být na svou tchýni vysloveně alergická, ta zase celou situaci naprosto zlehčovala a bratr stál mezi těma dvěma netušíc, jak celou situaci zachránit.
Nepomohlo ani, že se Šárka vrátila do zaměstnání a část dne Jonáška hlídala babička, bez jejíž pomoci by to šlo v tu chvíli jen stěží. Spíš naopak, vše vygradovalo, protože babička absolutně nerespektujíc přání maminky, si nenechala do ničeho mluvit. Byť měl být malý ve školce až do odpoledne, babička poctivě vyzvedávala po „o“. Byť měl klučina omezený přísun sladkostí, u babičky se vždy nějaké našly. Byť měl po obědě aspoň na chvilku spinkat, u babičky nemusel. A takhle bych mohl pokračovat ještě dlouho.
Přirovnal bych to k bublajícímu tlakovému hrnci. Když někdo neupustí páru, bouchne, a je vymalováno. A to se také záhy stalo. Ta takzvaná poslední kapka přišla, když byl Jonášek ve třetí třídě. Strašně moc si přál k narozeninám počítač. Rodiče zvažujíc jednak finance a také využitelnost přístroje, zvolili repasovaný za symbolickou cenu. Babička, nedbaje toho, že klučina vytoužený dárek dostane, objednala notebook za dvacet tisíc.
Na té oslavě narozenin jsem byl. Můžu vám říct, že takovou melu jsem v rodině dlouho nezažil. Naštěstí si rodiče Jonáška začali s babičkou celou situaci vysvětlovat až poté, co zmizel i s notebookem ve svém pokoji.
Babička, trvaje na svém dobrém úmyslu, ale s jedovatými poznámkami typu, „když nejste schopni mu pořídit něco pořádného, tak jsem to udělala já“, tomu už jen nasadila korunu.
Do týdne se bratr s rodinou odstěhoval provizorně na chatu, do měsíce si našli podnájem a nyní se poohlíží po vlastním domečku. Paradoxně hledají co nejblíže k babičce, aby k ní Jonášek mohl kdykoli zajít.
