Článek
U své babičky jsem v dětství trávil veškeré prázdniny a moc jsem ji miloval. Bydlela v malém domku na okraji jedné jihomoravské vesničky a lesy v okolí skýtaly nepřeberné možnosti dětských dobrodružství.
Babička byla nesmírně moudrá žena a některé její věty mne provází celým mým životem. Třeba: „Hryzni si do dvacky“, což řekla dědovi, který brblal, že musí za nákup utratit už celou dvacetikorunu, nebo: „Buď jsi špatný člověk nebo dobrý, nic mezi tím není“, to mi pověděla, když jsem obhajoval jednu ze svých lumpáren těmi nejlepšími úmysly. A takto bych mohl pokračovat ještě velmi dlouho.
Byla to také žena nesmírně klidná, dokonce když dědeček prohrál v kartách jejich jediné rádio (televizi nikdy neměli), tak ani nezvýšila hlas, jen tiše povzdechla. No a jak už to na jižní Moravě bývá, den začínala sklenkou vína a také ho se sklenkou vína většinou končila.
Jenže čas letí neúprosně a po smrti dědečka začala velmi rychle chřadnout. Časem pak již sama usoudila, že není schopna se o sebe postarat a začala se poohlížet po nějakém tom domově pro seniory. Nechtěla být na obtíž rodině, takže bydlení u dcery zarputile odmítala.
Projezdili jsme s ní všechny okolní „domovy důchodců“, až jsme natrefili na jedno soukromé zařízení slibující v propagačních materiálech seniorům podzim života zalitý sluncem a protkaný radostí. Už tenkrát jsem si v duchu říkal, že mi to připomíná film Ostrov, kde také lákali na něco, co příliš neodpovídalo realitě.
Paní ředitelka nás domovem provedla, ukázala útulné pokojíčky, podrobně pohovořila o rozmanitém programu a jen tak mimochodem se zmínila o tom, že by bylo hezké, kdybychom poskytli jejich zařízení nějaký sponzorský dar. Nebylo na tom nic zvláštního a babičce se to, co viděla moc líbilo, hlavně jí zajímalo, zda může být v pokojíku sama, protože jak prohlásila: „S žádnou otravnou babkou bydlet nechci“.
Asi po dvou měsících (a poskytnutém finančním daru) se z domova ozvali, že babičku mohou přijmout, tak se jelo. Babiččin svět se vešel do dvou větších kufrů, které jsme spolu s ní vyložili před hlavním vstupem. Tam se nás ihned ujala paní ředitelka. Chtěli jsme s babičkou až na pokoj, ale vymluvila nám to s tím, že bychom rušili ostatní seniory při odpoledním klidu, ať přijdeme v sobotu v návštěvních hodinách.
Návštěvní hodiny? Tady už mi blikala kontrolka. Copak je to kriminál? Přeci za svou babičkou mohu přijít kdykoli, ne? Ale nechtěl jsem v tu chvíli situaci ztěžovat, už tak jsme měli všichni na krajíčku, tak jsme babičku předali paní ředitelce a odjeli.
Nadcházející sobotu jsme se vypravili na návštěvu. Paní z vrátnice nás zavedla do prostorné místnosti, prý určené pro návštěvy a vyzvala nás, ať vyčkáme, že babičku přivezou. Zase varovná kontrolka. Přivezou? Vždyť před pár dny ještě chodila, sice s hůlkou, ale chodila.
Babičku opravdu přivezli na invalidním vozíčku a my se zděsili. Za těch pár dní jako by zestárla o deset let. Smutnýma očima na nás hleděla a my s naprostou jistotou věděli, že tady je něco hodně v nepořádku.
Až asi po půl hodině, kdy jsme se jí všichni vyptávali, co se děje, se nám svěřila, že obrázek, který nám paní ředitelka nastínila při návštěvě, nemohl být vzdálenější pravdě, než byl.
Babičku umístili na pokoj s dvěma dalšími seniorkami, které se v jednom kuse dohadovaly a do noci koukaly na nekonečné seriály, které z důvodu poloviční hluchoty měly puštěné na plné pecky. Její věci ani nevybalili, protože ve skříních nebylo místo a strčili je v těch dvou kufrech pod postel. Cokoli najít byl poměrně vysilující výkon.
A to nejhorší s čím se nám svěřila, bylo chování personálu. „Jak s malým děckem tady se mnou jednají. Když nesním jídlo, vynadají mi, když se mi nechce s ostatními na společný program, šoupnou mě na vozík a prostě odvezou do společenské místnosti, když se chci projít po zahradě, můžu jen s doprovodem, aby prý se mi tam neudělalo zle. Spíš si myslím, že mají strach, abych jim neutekla. Proto mi asi taky hned druhý den vzali hůlku, že prý není kvalitní a pořídí mi jinou.“
Na nic jsme nečekali. Maminka vyrazila do kanceláře paní ředitelky a já na pokoj pro ty dva kufry. Cestu jsem si sice musel prohádat s několika pracovnicemi, které vyhrožovaly policií a zákazem vstupu do soukromých pokojů, ale to mi bylo vcelku jedno.
Odvedli jsme babičku do auta (i hůlka se najednou objevila) a odvezli k mojí mamce, její dceři, domů. Babička s námi ještě pár let pobyla a troufám si říci, že to bylo šťastných pár let. O domově důchodců už nikdy nechtěla ani slyšet.
Odkaz:
