Článek
Lucii jsem poznal na našem firemním večírku. Bylo před Vánocemi, rýsovalo se delší volno spojené s koncem roku a uvolněná nálada byla všudypřítomná. Stál jsem u baru a čekal, až číšník pro mne a kolegy u stolu připraví drinky. Stoupla si vedle a její výrazný parfém bylo to první, co mne na ní upozornilo.
Následoval na ženu poměrně hluboký chraplavý hlas, kterým sdělila svou objednávku a pohodlně se loktem opřela o bar. V tu chvíli se naše pohledy střetly. Díval jsem se do těch nejtmavších očí, které jsem kdy viděl. Byla (a pořád je) nádherná.
Její téměř exotický vzhled mi doslova vyrazil dech. Znáte to, takový ten „wau“ okamžik. Asi na to byla zvyklá, protože se začala smát a zeptala se mne, zda jsem zčervenal z alkoholu nebo z její přítomnosti. Nevymyslel jsem nic duchaplného a odpověděl jsem, že s alkoholem jsem se ten den setkal o něco dříve.
Odnesl jsem drinky ke stolu kolegům a vrátil se k ní. Zbytek včera a vlastně celé noci, jsme strávili spolu. Povídali jsme si o všem možném, smáli jsme se jako staří známí a po několika hodinách se pak přesunuli k ní domů, kde jsme si sympatie vyjádřili ještě mnoha dalšími způsoby.
Ráno mne probudila vůně čerstvě umleté kávy a v kuchyni byla přichystaná snídaně. Bylo to naprosto přirozené. Dál jsme si s Luckou povídali, vyměnili si telefonní čísla a domluvili večerní kino. Začali jsme se vídat.
Asi po třech týdnech jsem se snažil vyzvědět, kdy má narozeniny a shodou okolností to bylo za pár dní. Shodli jsme se na tom, že na poznávání rodiny a přátel, je ještě brzy, takže se oslavy účastnit nebudu, ale tak nějak mezi řečí vyplynulo, že to budou její pětačtyřicáté narozeniny. Mně bylo v té době třicet dva.
Zaskočilo mne to. Tušil jsem, že bude o něco starší, ale hádal jsem jí tak maximálně pětatřicet. Přiznám se, že se můj pohled na ni trochu pozměnil. Možná jsem povrchní a namítnete, že „láska vše překoná“ či „věk je jenom číslo“, ale s tím vnitřním pocitem bojovat příliš nešlo.
Čím déle jsme se vídali, tím více také vyplouvaly na povrch odlišnosti, které nás rozdělovaly. Nejprve okruh přátel. Lucka si vybudovala skvělé postavení a je vysoce postavená manažerka zvyklá na noblesní chování a večeře v drahých restauracích. Mí přátelé si nejradši poklábosí u dobře vychlazené dvanáctky a talíře utopenců s cibulí. Smísit tyto dva světy bylo naprosto nereálné.
Zatímco ona mi na rovinu řekla, že děti ve svém životě již neplánuje, já je v budoucnu někdy chtěl a neuměl jsem si představit nemít aspoň možnost je mít.
Zatímco ona má jasně dané priority, styl života a zásady, ze kterých nesleví, já žiju a rozhoduji se spíš podle momentální situace.
A pak moře drobností jako víkend strávený odpočinkem nebo výletem do přírody místo obrážení nočních barů a dopolední kocoviny, pravidelné běhání za každého počasí pro udržení kondice či vyvážená zdravá strava místo smaženého kuřete ve tři ráno…. V tom všem jsem byl ve svém věku ještě příliš nedospělý a ona příliš moudrá na to, aby se mě snažila měnit či vychovávat.
Poslední kapkou bylo, když jsem Lucku vzal na návštěvu ke své rodině. Bylo to jako velký třesk. Maminka ihned poznala, kolik uhodilo a napřímo se jí zeptala, kolik že jí je vlastně let. Z vyřčeného čísla měla málem infarkt, který asi měla stejně hned potom, když se dozvěděla, že Lucie nechce děti.
Večer, když jsme zůstali sami, se mně jali bratři „promlouvat do duše“ a náš vztah vymlouvat. Bránil jsem nás zuby nehty, ale znáte to, něco v hloubi duše z těch řečí ve vás stejně zůstane.
Postupně jsme se vzdalovali. Trávila víc a víc času v práci a já se vrátil ke svému nezřízenému stylu života, až naše přátelství úplně vyšumělo. Jsem rád, za tuto zkušenost a že jsem Lucii poznal, ale pochopil jsem, že věk opravdu není jen číslo, aspoň pro mne opravdu ne.
