Článek
Byl zimní čas a já jsem měla prázdno v srdci a rozbolavělou duši po odchodu mého pejska za duhový most. Pouhá němá tvář, obyčejný pes, řekl by někdo. Pro mě byl však právoplatným členem rodiny, s nímž jsem prožila ten nejkrásnější čas. A když pejsek zestárl a špatně chodil, nosila jsem ho vyvenčit se po schodech nahoru a dolu do třetího patra bez výtahu. Dobrá každodenní posilovna dá se říct. Když později milovaná fenečka oslepla a ohluchla, pořídila jsem jí pekáč, který jsem posypala kočkolitem.
A pejsek se na něho naučil chodit. Veterinář mi řekl, že může mít ještě zbytky zraku či určité záblesky. Tak jsem na stěny a nábytek dala reflexní obrázky, které v noci svítily, a hrany nábytku, o které by se mohl pejsek zranit, jsem omotala plyšem. Když jsem viděla a cítila, že plamínek svíčky mého čtyřnohého kamaráda den po dni slábne a on trpí, viděla jsem i slzy kanoucí z hlubokých psích očí, odnesla jsem ji na veterinu, kde dostala injekci věčného spánku. Se svým pejskem jsem zůstala až do poslední chvíle. Hladila jsem ho a držela za pacičku. Nakonec jsem ho políbila a tiše se pomodlila za jeho psí dušičku. Vím, že odešel do nebe, kde se jednoho dne spolu opět setkáme. Čistá psí duše ani nikam jinam odejít nemůže, než za duhový most za velkým psem a malou kostičkou. Tak to říkávala má babička.
Můj čtyřnohý kamarád mi moc chyběl, hlavně o Vánocích. A tak jsem alespoň chodila venčit pejsky do nedalekého útulku. Dalšího pejska jsem si už pořídit nemohla, ač bych hned jednomu z těch opuštěných tuláčků tak ráda nabídla láskyplný domov, teplý pelíšek a plnou mističku. Ale pracovala jsem dvanáctky. Z domu jsem odcházela brzy ráno a vracela se večer. S pejskem by neměl kdo chodit na procházky a věnovat se mu. Jeho psí srdíčko by mohlo ochuravět. A tak jsem si přinesla malé kočičí umouněné klubíčko.
Jak kočička postupně rostla, stále více mi připomínala Zorinku. Je to mainská mývalí křížená s raggolem. Hrozně ukecaná holka, co beze mě nedá krok. Když jsem přišla domů, čekala na mě kočička za dveřmi, stejně tak jako to dělával můj pejsek. A když jsem odcházela, loučila se se mnou za oknem. Kočička se zároveň stala mou asistentkou jak při vaření, tak relaxu ve vaně. Časem jsem zjistila, že vlastně bydlím u své kočky. Ona se stala paní domácí a vše řídí a diriguje. Když jsem přišla domů s bolavou dušičkou, hned mi má nejlepší kamarádka, terapeuatka a psycholožka nabídla svůj kožíšek, do kterého jsem se mohla do sytosti vyplakat až byl celý mokrý. Když jsem zrovna neměla svůj den, zalezla Lucinka do pelíšku a čekala až se přestanu čertit. Pak mi s radostí vyskočila do klína, a tak krásně předla až jsem na chvilku usnula.
Blížila se zima a já jsem opět na internetu objevila kočičí depozitum a v něm maličké křehké koťátko. Mourovatou plašanku nalezenou mezi popelnicemi, co neviděla nejméně dva měsíce člověka a moc se bála psů. Naléhavě pro ni hledali nový domov a já jsem neváhala ani vteřinu. Mám mít doma jedno srdíčko nebo dvě. Na tom nesejde. Lásky je u nás dost. A tak do mé kočičí rodinky přibyla ještě jedna holčička. Lucince bylo šest let, Mourinka byla tříměsíční kotě. Oddělit od sebe jsem je nemohla. Žiji v malé garsonce. Paní domácí samozřejmě na maličkou syčela jako had, uraženě stávkovala ve vaně, Mourince vysypala mističku s granulkami. Občas kotěti nafackovala svou medvědí tlapou. Koťátko ale vše trpělivě snášelo, a když vidělo, že paní domácí zase má svůj den, lehlo si na zádíčka, rozcapilo se, a tím huňatou paní domácí naprosto odzbrojilo.
Čas však dokáže urovnat takřka vše a z mých kočičích holek se staly ty nejlepší kamarádky. Stále více si uvědomuji a děkuji za svou kočičí rodinku a každý den, který s nimi a v jejich společnosti mohu prožít. A vůbec není pravda, že je kočka falešná a svá. Tu nejčistší lásku a opravdové přátelství jsem poznala minulý rok, kdy jsem přišla o práci a začala se propadat až na samé dno. Přátelé anebo alespoň ti, co se tak tvářili, se takřka ze dne na den kamsi vypařili. Začala jsem obracet každou korunu a spolehnout se musela především sama na sebe a nebylo to zpočátku vůbec lehké. Jediný, kdo mi v těžkých časech zůstal, byly mé dvě milované kočičky. Jediná rodina, která mi zůstala. V noci mě ve spánku chodily kontrolovat, zda ještě dýchám, jemně masírovaly má bolavá záda.
A nikdy ani jednou jedinkrát by mě nenapadlo, že bych se jich i v nelehké životní a finanční situaci zbavila. Stejně tak, jako když jsem onemocněla těžším covidem. Zkrátka jsme se uskromnily a kočičky vždy byly a zůstanou na prvním místě. Za každé situace. Moc děkuji svému pejskovi a dvěma kočičkám za vše, co mi dali a také mě naučili. Více si věřit, umět s pokorou poděkovat za vše, co mám, a dokázat si přiznat vlastní chyby a také se z nich poučit. A také více věřit svému srdci, intuici, a ne každého přijmout za přítele. Jsme jako tři mušketýři. Jeden za jednoho, jeden za všechny. A pes nebo kočka někdy dají víc než člověk. Neznají faleš ani přetvářku, zradu. A ten, kdo ubližuje němé tváři, bezbrannému zvířeti, ubližuje své duši.
