Článek
S odchodem Aničky vnímám i bolest její maminky, Dády Patrasové. Tuto herečku jsem měla moc ráda. I ona si prošla a prochází velmi bolestným životem. Dádu jsem si zkrátka oblíbila. Se svou žížalou Jůlií mě provázela celým dětstvím. Úžasná byla jako princezna koloběžka, trochu zákeřná jako Xénie, sestra princezny Arabely, a stejně tak naivní a důvěřivá jako většina mladých, krásných dívek ve filmu Smrt stopařek.
Dagmar Patrasová patřila mezi krásné herečky, jejíž srdce bilo především pro děti. S těmi havraními vlasy mi občas připomínala Kleopatru. Bohužel, ani ona se nevyhnula zkoušce osudu. Především tehdy, když se její manžel Felix Slováček zamiloval do mnohem mladší ženy a ona hledala útěchu na dně lahve. Zatímco Dádu znal díky bulváru skoro každý a spousta lidí ji odsoudila, aniž by šla alespoň část života v jejích šlépějích, spousta žen s ní souzněla. Právě proto, že se ocitla ve stejné situaci, která byla nad jejich síly a jedinou společnicí při osamělých večerech se jim stala lahev vína.
Procházely taktéž těžkou životní zkouškou jako Dáda, jen jako bezejmenné nebyly tolik na očích. Dagmar Patrasová najednou na svůj život zůstala sama, stejně tak jako Iveta Bartošová, a spousta dalších a dalších žen utápějících se ve smutku. Je mnohem lepší takového člověka odsoudit než mu nabídnout pomocnou ruku, dokud je ještě čas. Mnohdy už ho příliš nezbývá a vyčítat si něco u náhrobního kamene přináší jen další trápení a smutek v duši.
Anička Slováčková byla andílek. Krásný a čistý. Bolela ji dušička, a přesto se snažila rozdávat radost ostatním. Přes veškerou vnitřní bolest a pláč duše. Trpěla i její maminka, byla její milovanou dcerou. A nejhorší, co se může matce stát je to, když vážně onemocní její dítě a ona ho nakonec přežije. Tu neskutečnou vnitřní bolest si málokdo umí představit. Snad jedině matka. Příkladem se může stát matka Ježíšova Marie, která je přítomna smrti jejího jediného syna na kříži. Rodiče Aničky prožívají bolest. Jaká jen může být větší než ztráta milovaného dítěte.
Blíží se Velikonoce. Pro křesťany ty nejsilnější svátky v roce. Svátky světla a naděje. Svátky, kdy o Velké noci vzpomínáme na smrt a zmrtvýchvstání našeho spasitele a vykupitele, beránka božího Ježíše Krista. To on je světlo světa, naděje naše, světlo, které zvítězilo nad temnotou. Světlo, do něhož vešla další čistá duše Anička Slováčková. Už moje babička říkala: „Ten, koho Bůh miluje, křížkem navštěvuje“. Velká noc je plna tajemství, kterému asi jako prostá lidská bytost zcela neporozumím. Alespoň ne v tomto životě.
Už jen proto, proč umírají miminka, nebo malé děti, čisté duše, které sotva stačily poznat tento svět. Nebo mladé dívky, růže, které nestačily rozkvést. Kluci, kteří se nikdy nestanou muži. Ptám se stále proč a Bůh mlčí. Možná jsem ho ještě dokonale nepoznala nebo se vše dovím, až nastane můj čas. Blíží se Velikonoce. Čas lásky, naděje a odpuštění. Proto nesuďme druhé, jejichž životní příběh neznáme. Nešli jsme v jejich stopách. I my jednou budeme souzeni, bez hříchu není nikdo z nás. A kdo ano, nechť hodí kamenem jako jeden z prvních.
Milá maminko Dádo. Přeji Vám spoustu sil. Anička, milovaná dceruška bude žít ve vašem srdíčku navždy, stejně tak, jako v srdíčku nás všech, kteří jsme ji milovali. Je to andílek, který vás nikdy neopustí. I já si milá maminko Dádo kladu otázku, proč dobří lidé odcházejí příliš brzy a ti zlí zůstávají.
Na tuto otázku zná odpověď jen Bůh, do jehož domova se vaše milovaná dceruška opět navrátila. Neplačte, i když to moc bolí. V domě našeho otce je jí opět dobře maminko. Tímto jste se stala symbolem všech maminek, které přežily své děti. Na Aničku vzpomíná spousta lidí, ale ani na její maminku, a také tatínka by se nemělo zapomínat. Jsou těmi, kteří přežili své dítě. Symboly, všech bezejmenných rodičů jejichž andělé navždy odletěli. Tak jako tradičně na Velký pátek zapálím svíčku za další čistou dušičku. Hvězdičku, která nikdy nepohasne. Sbohem Aničko.
Na facebookových stránkách Retro v srdci jsem našla příběh maličké Aničky Slováčkové nazvaný S tebou a její maminky, kdy opravdu kapesník nezůstane suchý. Jde o pohled mámy a její milované holčičky. Tady si člověk asi uvědomí skutečnou cenu života. Jsme tady jen krátce, kratince. Náš život je vyměřený.
