Článek
Potřebným ráda pomohu, spíše adresně. Nechci své peníze vyhazovat komínem. Na to si toho, že je umím vydělat i jich samotných příliš vážím. I když nejde o závratný majlant. Pořizuji si jen to, na co mám. Dluhy nic dobrého nepřinášejí.
V sobotu proběhla potravinová sbírka, v níž zákazníci v obchodech naloží do nákupního vozíku pár věcí navíc. Po zaplacení putují těstoviny, rýže, konzervy, cukrovinky , drogistické zboží aj. do potravinových bank.
A ty dle uvážení rozvážejí tyto dary od laskavých srdcí těm, kteří si je z jakéhokoliv důvodu dovolit nemohou. Před pár lety jsem sama do potravinové banky přispěla.
Jen mě zarazilo, že mi paní v zeleném obleku při pohledu na krabici s kapsičkami pro kočky řekla, abych do připraveného vozíku vložila spíše ty těstoviny a toaletní papír. Na má slova, že třeba osamělý senior žije ve společnosti s kočičkou příliš nereagovala.
A takových jednočlenných domácností převážně starších lidí přibývá. Mnohdy jsou právě pejsek nebo kočička jedinými společníky, kteří jim zůstali. Nakonec mi sám osud přihrál do karet, a já jsem poznala starší osamělou paní, které zemřel manžel. Zůstala opuštěná, jen se dvěma kočičkami. Často plakala, že neví, jak, a z čeho ty své dvě holky uživí. Sice ještě pracuje, ale žije v pronajatém bytě.
S kamarádkou pomáháme osamělé vdově. Její vděk nezná konce.
A tak jí s kamarádkou pomáháme tak, aby nestrádala paní, a ani kočičky. Nakonec jí stačí jen nákup kapsiček a granulky pro kočičky. Jedna je už také v letech se zdravotními problémy a tak koupíme výrobek, který by si paní finančně dovolit nemohla.
A své chlupaté holky by do útulku za nic na světě nedala. Svým kočičkám by rozdala své srdce. Jednu z nich dokonce našel na lesní cestě v krabici její muž. Kočičce dali láskyplný domov. Májinka je právě tou největší vzpomínkou na zesnulého manžela.
Paní je velmi skromná a hodná. A její vděk je neuvěřitelný. Myslím, že pokud člověk osobně zná někoho, kdo pomoc skutečně potřebuje a není jen dobrým hercem, který peníze od dobrodinců zneužívá, otevřená srdce druhých, zcela neznámých lidí je jeden z nejkrásnějších pocitů.
Nerada přispívám anonymně. Nikdy si nejsem jistá, zda se peníze či různá pomoc dostane skutečně k těm nejpotřebnějším. Do jednoho dětského domova jsem po přestěhování se do menšího bytu přinesla plnou krabici hraček a plyšáků. A také oblečení.
Dospívajícím slečnám jsem věnovala kosmetiku. Ať se holky alespoň líbí, když už mají nelehký osud. Děti mi pak poslaly pohled k vánocům. Je smutným obrazem naší společnosti, kam až jsme to za šestatřicet let po sametu došli, že někteří lidé nemají na základní životní potřeby.
Jedni si za svůj osud mohou sami, co si budeme povídat. Další zase ne. Třeba maminky starající se o postižené děti nebo invalidé. Chápu osamělé staré lidi nad 75 let s nižšími důchody. Dříve byly platy přece jen o dost nižší, než je tomu dnes.
Naopak ti co nepracovali či jinak podváděli stát na odvodech mají smůlu, a společnost za jejich dnešní životní úroveň odpovědnost nenese. Další skupinou jsou matky, kterým údajně schází finance.
Jejich těla jsou ale potetovaná, při tlačení kočárku neodolají cigaretě, vysedávají v kavárnách i s dětmi u sklenky vína, nebo se honosí dlouhými gelovými nehty. U nás v domě si jedna z maminek dokonce nechala dovážet jídlo kurýrem. Vaření nebylo její silná stránka.
Rozvrat tradiční rodiny.
Přitom domácím stravováním se dá nejvíce ušetřit. Paní dokonce měla přítele, jen nežili spolu. Takhle se prý má mnohem líp a oběma to vyhovuje. V dobách mého dětství žádné sociální dávky neexistovaly. Rodina si navzájem pomáhala, včetně prarodičů.
Dříve odcházely ženy do důchodu ještě v plném zdraví a životní síle, a tak mladým vypomáhaly s vnoučaty. Pamatuji si, že jsem na školní obědy chodila jen dvakrát v týdnu. Někdy vůbec. Pestrý a vydatný oběd připravila babička. Z darů své zahrádky a menšího hospodářství. Snad i proto nebývám příliš nemocná.
Babička mi ušila bohatou výbavu, oblečení jsem dědila po sestřenicích. A především mě naučila vařit a trochu šít. Dnes schází v mnohých rodinách muž. Veškeré otěže převzaly ženy vychovávající křehké, psychicky labilní děti. Tzv. sněhové vločky.
Především klukům schází mužský symbol. Mnozí tak přebírají chování a návyky dívek. Nejprve se stávají uplakánky, později mamánky využívající služeb mama hotelu. Bojí se převzít odpovědnost, dlouho se hledají. Takováto rodina mnohem častěji než ta tradiční upadá do chudoby.
Mnohdy to dokonce mohou být celé generace. Tito lidé se o sebe ani svou rodinu bez cizí pomoci nedokážou postarat. Vzpomínám si na jednu bývalou kolegyňku. Osud jí nedopřál mít vlastní děti. Nikdy se nevdala, žila jen se svou maminkou.
Když ta zemřela, cítila se nenaplněná a prázdná. Pak poznala svou novou sousedku. Mladou maminku s holčičkou. Sem tam pro malou něco přinesla, pak jí občas pohlídala a nakonec mezi nimi vzniklo krásné pouto.
Malá Eliška ji přijmula za svou babičku. Staly se novou rodinou. Mladou ženu muž opustil krátce po narození holčičky. Na roli otce se prý ještě necítil. Mezitím jedna babička zemřela a druhá žije daleko.
A také ještě musí pracovat. Má nemocného manžela a léky jsou drahé. Novou rodinku jsem nedávno potkala na jedné akci. Moje bývalá kolegyně jen kvetla. Kolik podob může mít obyčejné, prosté lidství.
A kolik tváří solidarita. Jinak nejvíce přispívam na opuštěná zvířátka v útulcích za jejichž neblahý život je často zodpovědný člověk. Tyto němé tváře za svůj osud skutečně nemohou. Člověk občas dokáže zapomenout, zvíře nikdy.
Zdroje:
https://www.e15.cz/domaci/pod-hranici-prijmove-chudoby-zije-v-cesku-milion-lidi-1294840
https://www.narodnipotravinovasbirka.cz
https://www.nakladatelstvi.portal.cz/jsou-dnesni-deti-snehove-vlocky
