Článek
A když nám dětem bylo horko, vytáhla maminka na dvorek plechovou vanu, v níž jsme se se sestrou čachtaly. Byl to takový náš první zahradní bazén. Avšak vysoké teploty nad 30 stupňů jsem jako školačka a později studentka zažila také. Jen netrvaly tak dlouho. Vzpomínám si, jak jsem si na chmelové brigádě spálila záda, že se mi vytvořily obrovské puchýře a skončila jsem na pohotovosti. Od té doby jsem si na sluníčko dávala větší pozor a mnohem víc se chránila.
S pojmem jako supercela či dokonce tornádo jsem se ale nikdy předtím nesetkala. Naopak vichřice se do naší vesničky občas přihnala. A i to už byl pořádný fičák. Po vedru přišla často bouřka s příjemným deštěm, který hezky osvěžil. Ráda jsem mu nastavovala tvář a nechala si smáčet vlasy. Také jsem si zatančila mezi kapkami deště při mé oblíbené písničce, kterou nazpíval Petr Rezek, „prší krásně“.
Subtropy jsem naštěstí na vlastní kůži nezažila, a ani jsem neslyšela o velkých požárech devastujících značnou část území, s jakými v těchto časech bojuje Francie, Španělsko, Řecko či Kanada. Buď nehořelo v takovém rozsahu nebo to bylo spíše tím, že se k nám zprávy ze světa příliš nedostaly. Před 37 lety bylo zkrátka vše jinak a pro dnešek nepochopitelné. Před okolním světem jsme žili uzavřeni ve skleněné ulitě.
Pravda je, že sucha občas přicházela v pravidelných intervalech. Babička chodívala ráda na pole, pozorovat obilí, jak roste. A když byly obilné klásky příliš malé a suché, ubývala i voda v lesní studánce, kam jsme spolu rády chodívaly, modlila se k Bohu o déšť. A já jsem zase věřila v dešťovou vílu, o které mi babička vyprávěla před spaním. Tu pohádku jsem milovala a ke studánce nosila vodní paní malé dárečky.
Jak se chováme ke přírodě, chová se i ona k nám
Nyní se především řeší klimatické změny a rychlé oteplování planety. Lidstvo žije v nadbytku a nadvýrobě. Spoustu věcí k životu ani nepotřebujeme. Svět je zahlcený zbytečnostmi. Stačí se podívat na mnohé regiony. Se svým strýčkem, bývalým železničářem jsem ráda cestovala vlakem a pozorovala krajinu. Kochala jsem se tou neutuchající krásou zrovna tak, jako obecní doktor z filmu Vesničko má středisková.
Po mnoha letech jsem projela tu samou trasu. Mnohde už krásná krajina s loukami plných květin, remízků a hustě zalesněnou plochou neexistuje. Pohltila ji obří monstra, ať už ve formě jednoduchých montoven či super, hyper marketů, obchodních center, bytových komplexů a parkovišť. Mnohde jsou supermarkety jen pár metrů od sebe a zeleň musela ustoupit parkovišti. Kdysi zelená náměstíčka pokryl beton. Zvláště v parném létě se unavení a upocení lidé sotva vlečou rozpálenými centry měst.
Nemají se kde ochladit, odpočinout si. Ti starší omdlévají, třeba cestou z práce, procházky nebo nákupu. Denní život utichl, ulice jsou liduprázdné. A přitom stačí tak málo. Vrátit se zpátky ke přírodě, jejíž jsme součástí. Ve městech opět vysázet stromy, květiny a to nejen v betonových květináčích, pořídit mlžítka, vodní fontány, pítka. Při toulkách Prahou jsem si všimla, že město se klimatickým změnám pomalu začíná přizpůsobovat a na mnohých místech znovu vysazovat zeleň. Mnohé střechy novostaveb se stávají zelenou oázou pro relax a odpočinek.
Stromy jsou naše zelené moře
Vzpomínám si, že jako děti jsme se školou při hodině přírodopisu chodily čistit studánky, potůčky, malé tůňky a remízky. A tím jsme získávaly ke přírodě úctu a víc se cítily její součástí. Ve vesničce, kde jsem žila bylo tolik zeleně, že ani ta největší vedra neměla takovou sílu jako je tomu dnes v betonových centrech měst. Všude voněly lípy a ochlazovaly nás svou mohutnou korunou. Okolo byly lesy jak smrkové, tak smíšené a úrodná pole. Česko sice nemá moře, ale lesy pro nás znamenají moře zelené.
Klima se čas od času mění. I dinosauři měli vyhynout na základě klimatických změn, stejně tak, jako mamuti. A tím, jak se země začala postupně oteplovat, člověk pomalu ztrácel svou srst a zůstaly mu jen vlasy, a sem tam pár řídkých chloupků. Planeta se neustále proměňuje, stejně tak příroda i lidé. Bylo tomu dříve, a bude tomu tak i potom.
Zatímco před listopadem 1989 většina z nás dříve narozených žila v nevědomosti, a to, co se dělo kousek za našimi hranicemi se ke každému nedoneslo, dnes je zpráv a různých událostí z domova i ze světa tolik, že lidé vše nepoberou. A někteří se dokonce zhroutí. Jsme negativními informacemi tak přehlceni, že i hláška o změně počasí, kdy teploty překročí třicítku s některými z nás dokáže pěkně zamávat.
Život půjde dál, jen možná v jiné formě
Zatímco naši rodiče by ji před pár lety přešli mávnutím ruky, my část teplejšího léta vnímáme jako katastrofu. Svět se změnil, klima se změnilo, my lidé jsme se změnili. Vše vnímáme tak nějak jinak, než vnímali lidé v minulém století. V zimě je nám moc zima a v létě moc horko. Ano, klima se mění. A tím jak většina světa zbohatla, tím se i člověk v menší či větší míře podepsal na změně klimatu.
Planeta je přehřátá, zvláště Evropa se rychleji otepluje. Život však půjde dál, třebaže možná za desítek let ve zcela jiné a možná mnohem vyspělejší formě, než je dnešní člověk. Vždyť je až neuvěřitelné, kam až se dostal vývojem člověk z prostého neandrtálce až k dnešnímu homo sapiens sapiens.
A to, že je právě člověk největším predátorem a také škůdcem na této planetě, až tak velkým tajemstvím není. Klima se změnilo, planeta se o pár stupňů oteplila. A vše přichází zdá se v ten nejnevhodnější čas, kdy zvláště evropská populace rapidně zestárla. To, jak si lidé se změnou klimatu poradí, je jen na nich. Příroda už své řekla a zvedla varovný prst. A ne jen jednou.
Historie horkých a suchých let v Česku
Nejvyprahlejší české roky. Sucho posloužilo i Stalinovi
Z koryta Labe se kvůli suchu vynořují hladové kameny, které lidé dávno považovali za ztracené, a vyprahlá krajina zažívá největší sucho za posledních dvanáct let. Nedostatkem srážek, vysokými teplotami a poklesem vod si přitom země zdaleka neprochází poprvé. Svého času dokázalo české sucho posloužit i Josifu Stalinovi jako karta ve hře o poválečnou Evropu.
Historicky první českou zmínku o ničivých následcích sucha představuje zápis v Kosmově kronice, středověkých a raně novověkých záznamů o teplotních extrémech. Ale není mnoho. Jak upozornil server Týden, tým výzkumníků z Bernské univerzity musel shromáždit data z více než tří set kronik a dalších historických materiálů z celé Evropy, a teprve poté mohl za nejpustošivější sucho, které kontinent potkalo, označit to z roku 1540.
Podle některých kronikářů nepršelo od února až do září, vyschly studny a pitná voda se vydávala jen při zvonění zvonů, protože ale byla kontaminovaná, tisíce lidí umíraly na úplavici. Stromy začaly shazovat listí už na začátku srpna, koryto Rýnu i Seiny bylo podle archiválií tak malé, že přes něj šlo přejít, a obvyklý průtok Labe poklesl na desetinu.
Roku od narození Páně 1121 osení špatně urodilo pro veliká sucha, která trvala tři měsíce. Relevantní údaje o počasí v Česku poskytují teprve data z Klementina, které zahájilo 1. května 1804 svá pravidelná měření. U zmiňovaného Labe se nicméně i tak dá zahájit sledování nejsušších let uplynulého století.
1904
„Spatříš-li mne, plač,“ stojí německy na takzvaném hladovém kameni, který dnes mohou spatřit návštěvníci a obyvatelé Těchlovic u Děčína. Balvan a hydrologická památka se z labských vod vynořuje pouze při výrazném poklesu říční hladiny.
Varovný německý nápis pochází z roku 1904. České země tehdy zažily první výrazné sucho dvacátého století, které trvalo od začátku léta až do poloviny podzimu. Těchlovický hladový kámen, bratr známějšího hladového kamene z Děčína, se letos objevil poprvé od suchého roku 1983; celých třicet let se lidé domnívali, že zmizel při úpravách říčního dna.
1921
Jedno z nejvýznamnějších such 20. století bylo zaznamenáno v roce 1921. Suché bylo už jaro a vydatněji pršelo teprve na přelomu května a června, poté až s koncem léta. Kronikář valašské Rokytnice psal o nesnesitelných červencových vedrech, vyschlém potoce a studních s nedostatkem vody. Z hlediska úbytku vody v tocích je také rok 1921 považovaný za jeden z nejhorších v historii a překonány nebyly ani některé z teplotních rekordů.
1947
„Ani taková přírodní katastrofa, jako bylo loňské sucho, nedovedla naše národní hospodářství vyšinout z rovnováhy“, uvedl předseda vlády Klement Gottwald, když v březnu 1948 prezentoval poslancům programové prohlášení svého obnoveného kabinetu.
Československo v té době za sebou mělo nejen puč, který komunisty přivedl k moci, ale také suché léto sedmačtyřicátého roku. Srážkový deficit krajina nabírala už od dubna, v červnu se navíc přidala tropická vedra, která trvala až do září; ještě v první polovině října se teplota držela nad pětadvaceti stupni Celsia.
Nedostatek srážek a jeho katastrofální dopad na československé zemědělství tehdy zřejmě nejvýrazněji zamíchal i politickou situací v předúnorové republice. V době, kdy země zvolna prahla, totiž Američané nabídli evropským státům Marshallův plán, jenž měl stimulovat jejich hospodářskou obnovu po druhé světové válce.
Československé vedení se chystalo americkou podporu v červenci 1947 přijmout a ze svého zájmu upustilo až po nátlaku Sovětského svazu. Stalinova Moskva tehdy náhradou Praze nabídla odkup průmyslových výrobků i 600 tisíc tun tolik potřebného obilí a zemi k sobě před únorovým pučem ještě víc připoutala. Sucho navíc pokračovalo.
1953
Přelom 40. a 50. let v Československu obecně patří mezi nejvyprahlejší období a o roce 1953 hydrolog Pavel Treml hovoří přímo jako o nejsušším roku 20. století. Sucho začalo kolem 15. srpna a skončilo až v první polovině března roku 1954 táním sněhu, na většině území tedy trvalo až 190 dnů.
Srážkově podměrečné období, snaha zadržet vodu v krajině a zajistit řekám dostatečné průtoky bylo také jedním z motivů pro masivní výstavbu vodních děl. V roce 1954 se Vltavská kaskáda začala rozrůstat o dominantní orlickou přehradu, nádrž s největším vodním objemem v republice. Už o dva roky dříve začaly stavební práce i na lipenské přehradě.
1983
S nedostatkem vláhy se Československo znovu intenzivněji potýkalo až na počátku 80. let. Z hlediska vyprahlé půdy je rok 1983 jedním z nejextrémnějších, sucho navíc, podobně jako letos umocňovaly vysoké teploty, které dlouhodobý průměr převyšovaly až o osm stupňů. V Uhříněvsi u Prahy tak na konci července naměřili na dlouhou dobu absolutní teplotní rekord Česka; rtuť na 40,2 stupních překonaly až před třemi lety teploměry v Dobřichovicích.
Současně s tím klesly průtoky řek na kritické úrovně léta 1947 a ani omezení spotřeby vody příliš nepomohlo. „Celý podzim je sucho a zaprší jen málo,“ poznamenal si kronikář jihomoravského Rašova. „V novinách jsou zprávy o následcích sucha a mnohde už není ani pitná voda a musí se dovážet“.
1992 a 2003
První porevoluční sucho se objevilo v roce 1992 a projevilo se zejména na poklesu říčních hladin i spodních vod. Podle ČHMÚ byla kvůli horkým letním měsícům v tomto roce naměřena nejvyšší roční průměrná teplota od 50. let, teplotní extrémy přinesl především začátek srpna. Od Sušice po Hradec Králové a od Tábora k Lounům tehdy teploměry překonávaly hodnoty 37 stupňů.
Nejvýznamnější sucho novodobé historie však meteorologové naměřili až o jedenáct let později. Pokud dnes uvádějí, že Česko zažívá nejhorší sucha za dvanáct let, vztahují se právě k roku 2003. Nedostatek srážek a ubývání spodních vod tehdy postihlo především území západní Evropy, Česká republika ležela na okraji postižené oblasti. Horké a suché počasí přesto poškodilo nejen úrodu ovoce a obilí, ale významně klesla i hladina českých řek a rybníků.
Zdroj:
vtm.zive.cz/clanky/mezi-vyhynutim-dinosauru-a-soucasnymi-zmenami-klimatu-existuji-souvislosti-/sc-870-a-194552/defoult.aspx
ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/na-jihu-francie-rozsahle-hori-tisice-lidi-se-evakuuji-375281
novinky.cz/clanek/veda-skoly-bioklimatolog-ignorovat-klimatickou-zmenu-by-nas-prislo-draho-40584118
irozhlas.cz/veda-technologie-/historie/neandrtalci-zivot-skupiny-lov-slonu_2302021954_afo
ct24.ceskatelevize.cz/clanek/veda/evropa-se-otepluje-nejrychleji-ze-vsech-kontinentu-rika-nova-zprava-14185
ct24.ceskatelevize/clanek/veda-vlna-veder-pripravila-v-Evrope-o-zivot-nejmene-10-tisic-lidi-ukazuji-prvni-data-o-nadumrtich-375520
