Článek
Jít za štěstím třeba přes širý oceán, začít zcela nový život a splnit si svůj americký sen. Sametová revoluce před takřka šestatřiceti lety přinesla mnoho očekávání, světlých zítřků, ale i zmařené naděje. Mnozí lidé prozřeli, až když už bylo pozdě. Zatímco jiní v novém světě snadno uspěli, druzí spadli až na samé dno, z něhož nebylo lehké se vyhrabat. Zvláště, pokud už byli starší, anebo v tom neuměli správně chodit. Byla to doba rychlá, plná převratů a zvratů, kdy se jistota změnila v nejistotu takřka ze dne na den.
Na tu dobu si pamatuji úplně přesně, jakoby se vše odehrálo zcela nedávno. Jak jen ten čas letí. Do Prahy jsem přišla ve svých 21. letech. Mladičká dívka z malého města, co si splnila svůj dětský sen. Našla jsem si v hlavním městě nové zaměstnání, a také spoustu nových přátel, s nimiž jsem se vrhla do víru velkoměsta. Cítila jsem se tak šťastná. Plat prodavačky jsem vyměnila za plat řidičky tramvaje, který byl trojnásobný, a já jsem se poprvé v životě mohla obléknout v Kotvě.
Mzdy tehdy byly víceméně rovnostářské. Přesto profese prodavačky byla placená mizerně, takže pokud jsme neměly šikovnou maminku či babičku na šití, kupovaly jsme si my mladé dívky časopis Burda, kde jsme nacházely spoustu inspirativních nápadů, jak si spíchnout pár moderních kousků. Snad všechny holky jsme tenkrát milovaly zpěvačku Hanku Zagorovou, která se pro nás zároveň stala módní ikonou.
Ty movitější si nakupovaly značkové oblečení v Tuzexu za bony či jezdívaly právě do Kotvy. Později jsem si nejvíce s kamarádkami oblíbila Bílou Labuť a Máj. A když jsem jednou vyrazila do Českých Budějovic, kde jsem objevila skoro stejnou blůzku jakou nosívala Zagorka, musela jsem ji mít. Skoro všechny holky mi jí tenkrát záviděly. Nakonec jsem halenku směnila s fanynkou Zagorové na jednom koncertě za parfém dovezený z Francie.
Na Václavské náměstí jsem se bohu dík s klíči nedostala.
Jednoho listopadového dne jsem onemocněla hnisavou angínou. Snad tomu tak chtěl osud, neboť vedoucí pracoviště mi nabídl přihlášku do KSČ, kterou jsem neměla v úmyslu podepsat. Netoužila jsem se nikde stranicky angažovat. Spíše jsem toužila si život užívat plnými doušky, asi jako každý mladý člověk. Jezdit do přírody, k babičce na venkov, na dovolenou na Šumavu a pařit s kamarády na diskotéce. A tak jsem byla pevně rozhodnuta, že své zaměstnání opustím a půjdu třeba do fabriky, kde budu mít klid.
Než jsem se stala řidičkou, pracovala jsem krátce jako administrativní pracovník. Vstup do KSČ byl takřka povinný, zvláště pro mladou ženu pocházející z rodiny kulaka a ještě ke všemu rozvrácené. To nějak zkrátka nezapadalo do socialistického soužití. A také jsem neměla maturitu, což by až tak nevadilo kdyby…Na rozmyšlenou jsem dostala týden. Dostala jsem tenkrát horečky čtyřicítky a blouznila jsem ze spaní.
Pamatuji si, že za mnou na ubytovnu, kde jsem přechodně žila přijel vyděšený tatínek s tím, že je asi válka, na ulici se střílí do studentů a jsou i nějací mrtví. Nevěřícně jsem na něho valila oči s tím, že tady u nás v Československu určitě ne, a už vůbec ne v Praze. Na pokoji jsem neměla ani televizi ani rádio, moje spolubydlící odjela na dovolenou k rodičům na Moravu, a tak jsem zůstala odtržena od veškerého dění. Tatínka jsem uklidnila, že se asi v rádiu spletli a ta zpráva nebyla odtud, ale třeba z Ameriky nebo Anglie.
Tam se pořád něco děje. Anebo se zase s někým servali fanoušci Baníku. Tatínkova slova jsem pustila z hlavy, a po jeho odchodu jsem opět usnula s myšlenkami na babičku, až ji zase uvidím. A napeče pekáč tvarohových buchet, které tolik miluji. Asi po týdnu, kdy jsem šla na kontrolu ke své závodní lékařce jsem se najednou ocitla jako Alenka v říši divů. Všude kolem jsem potkávala lidi s národními vlajkami. A těch nadpisů a sloganů jsem snad ještě nikdy neviděla. Na jednom stálo např. „podívej se Gusto, jak je tady husto, lepší kozel v zahradě, než-li Jakeš na Hradě, Havel na Hrad…,“ kdo je asi ten pán, kterého vzývají marně jsem si snažila vybavit.
Lidé se objímali, byli na sebe milí, usmívali se, když nastoupila do tramvaje stará babička, hned vyskočilo nejméně pět lidí ze svých sedadel, aby ji pustili sednout. Zvláštní, pozitivní hřejivá atmosféra, z níž jsem byla poněkud vyjukaná. Na středisku jsem se optala své ošetřující lékařky, co se vlastně stalo, a zda jsem se nepropadla do nějakého jiného století jako ten pan Brouček z povinné školní četby. A ona mi všechno vyprávěla od samého počátku. Hned jsem se nechala uschopnit. Za pár dní jsem nastoupila na své vysněné pracoviště řidičky, od kolegů jsem vyfasovala trikolóru, a namísto na diskotéku jsme šli na zaplněné Václavské náměstí.
Chození na Václavák se pro mě stalo jakýmsi svátkem. Nasávala jsem tu hřejivou atmosféru vycházející ze samého nitra lidských srdcí. Ač tak úplně jsem netušila oč vlastně kráčí, líbilo se mi tam, a na ubytovnu jsem se vracívala velmi pozdě a dojatá. Kolik známých osobností jsem měla možnost jen poznat. Nejkrásnější zážitek byl, když se nějakému člověku udělalo špatně, a lidé, přestože jich na náměstí bylo požehnaně, utvořili uličku, aby projela sanitka. Dnes by se snad byli schopni ušlapat.
Spatřit Karla Gotta, Hanu Zagorovou, Martu Kubišovou, kterou jsem sice neznala, ale její Modlitba pro Martu mě dojala k slzám, i toho pána Václava Havla, kterého lidé chtěli mít za svého presidenta a tatínek ho nazýval chuligánem. A spoustu dalších známých i neznámých tváří. Lidé zpívali národní hymnu, zvonili klíči, a především věřili v příchod lepších časů. V tento čas byla svoboda nade vše. „Víra tvá ztracená se k tobě lide navrátí, ó lide navrátí “.
Devadesátky se rozjely pěkně zostra.
Snad nejúžasnější byl zcela zaplněný letenský stadión. Lidé byli na sebe tak namačkáni, že se pomalu nedalo dýchat. Mohutný aplaus nad pronesenými slovy umírněných komunistických představitelů přistupujících na požadavky manifestantů, z nichž ten nejžádanější byl konání svobodných voleb a zvolení Václava Havla do čela státu zaburácel snad celou Prahou. Snad nejhezčí vzpomínku jsem si odnesla na setkání s papežem Janem Pavlem II, který přijel ve svém papamobilu podpořit občany prahnoucí po svobodné zemi. Na Letnou přinesl víru, lásku a především naději, která vždy umírá až jako ta poslední.
Lidé se na chvilku znovu obrátili k Bohu. Byly měsíce, kdy se nestala jediná vražda, nikdo nebyl v proudícím davu ani jinde okraden, což byl skutečný zázrak. Lidé takřka všech generací byli spojeni v jedno. A ač do vánoc zbývalo jen pár dní, málokdo na ně měl pomyšlení. Domů k rodičům jsem přijela až po Novém roce, a vánoce jsme oslavili na Tři krále. Byl ohromný rozdíl mezi Prahou, centrem všeho dění, a malým poklidným městečkem žijícím si dál svým životem. Mnozí obyvatelé spíše vyčkávali jak se situace bude nadále vyvíjet. Ti dříve narození se spíše báli, aby za své jednání nebyli potrestáni, tak jako už mnohokrát, kdyby se vše tak nějak vymklo.
„Nikdo nikdy neví,“ říkávali. Ti mladí brali revoluci jako obrovskou výzvu která se již nikdy více nemusí opakovat, a zvláště studenti a herci vzali otěže pevně do svých rukou. Na politické scéně vzniklo první svobodné hnutí Občanské fórum z něhož tryskala naděje. Václav Havel se stává presidentem. Ve jménu nejsme jako oni neodsoudí staré kádry ani se s nimi nijak zvlášť nevypořádá. A tito chameleóni se v nové situaci velmi rychle zorientují a zapojí se do procesu, který odsuzovali jako buržoazní přežitek, a to do podnikání. A jestli-že dříve byli mocnáři, mnozí z nich se během krátkého času stávají veleváženými mocnáři.
Nastupují devadesátá léta a to pěkně divoká. Především starší generace navyklá na určitý režim začíná ztrácet dech. Mnozí naskočí do rychlíku a ujíždí směr Velký svět. Nejraději by ze dne na den zbohatli. A přání se jim plní. V kupónové privatizaci je státní majetek rozprodán takřka za babku. Z jedněch, kdo v tom umí správně chodit a dle situace si obléknout tu správnou barvu kabátu se stávají boháči, zatímco ti druzí míří poníženi na pracák. Podnik v němž strávili třicet, čtyřicet let zkrátka už není.
Brána se uzavřela a oni přicházejí krátce před důchodem o své živobytí. Mnozí svůj osud neunesou, svůj světa bol utopí v lahvi rumu a máme tu první žebráky, lidi bez střechy nad hlavou. Václav Klaus zakládá ODS s vidinou, že vše zařídí neviditelná ruka trhu která je mnohem mocnější než zákon. Část lidí začíná procitat z opojného spánku, předseda ČSSD Miloš Zeman pronáší slova o spálené zemi, a Václav Havel z Hradu tvrdí, že naše země nevzkvétá.
Na scéně se objevují tzv. bílí koně, potápěči vytahuji zalité sudy z orlické přehrady skrývající těla nezvěstných podnikatelů. Kořením nově nabyté svobody je úspěch, moc a peníze jsou vždy až na prvním místě. Začínají se rozevírat sociální nůžky a to pěkně ze široka. Československo se poprvé rozděluje. Nejprve jen administrativně s pomlčkou, pak už definitivně. Nejmocnější politickou stranou v České republice je Klausova modrá ODS, na Slovensku Mečiarova HZDS.
Tvrdé lokty vždy zvítězí.
Ten kdo se dokázal přizpůsobit, a v pravý čas byl na správném místě vyhrává na celé čáře. Jestliže bývalý komunistický režim příliš neuznával různě handicapované spoluobčany a před očima zdravé socialistické společnosti je ukrýval v ústavech, tento „demokratický "režim příliš neuznává slabé. Lidi, kteří toho v životě příliš nedokázali či mají nízké vzdělání, nemají honosné vily s bazény a vlivné známé, co jim vyšlapou cestičku k úspěchu. Pozice dělníka je nanejvýš smrdutá. Nově se utvářející společnost začíná tvořit jakési nadlidi, lidi a podlidi, v čemž se od té předchozí až tak neliší.
Spousta lidí, co dříve nemohla studovat znovu usedá do školních lavic, aby si doplnila vzdělání. Ruštinu střídá angličtina. Člověk bez maturity očima společnosti zkrátka nic neznamená, a bez vysokoškolského titulu už vůbec ne. Začínají vznikat první plagiáty u politických představitelů, ten kdo na to má si potřebné vzdělání koupí. V zemi neomezených možností není takřka nic nemožné. Rodinný život jde zkrátka stranou, in je být v práci od nevidím do nevidím, jak si žádá trh práce. Koníčky jsou jen přežitek. Poprvé se začíná rodit méně dětí. Ženy se touží vzdělávat, budovat kariéru, cestovat a poznávat svět, nové lidi, kulturu.
Vznikají soukromé střední a později i vysoké školy, děti z učiliště budí spíše posměch. Pracovat rukama se přestává nosit, což se za pár let na pracovním trhu negativně odrazí. Především mladí lidé mají neomezené možnosti, o jakých se jejich rodičům ani nesnilo. Mohou studovat, cestovat, poznávat svět. Jsou sebevědomější, znají jazyky, průbojnější. Měla jsem štěstí, že jsem pracovala ve státním podniku a mnoho nepříznivých změn jsem tak nepocítila na vlastní kůži. Když mi kamarádka vyprávěla, že ženy za kasou v jednom marketu musí namísto bílé krajkové čelenky ve vlasech nosit červenou, když mají své dny, aby šéf věděl, kdy je pustit na toaletu, vybavil se mi spíše středověk.
Každý si svobodu a demokracii pojal tak nějak po svém. Pamatuji si období, kdy slovo podnikatel byla spíše nadávka, zrovna tak, jako politik. A starší generace začala opěvovat staré dobré časy. Když jsem zhlédla film Vekslák, Bony a klid, a pak Nahotu na prodej, připadalo mi, že se buď nic nezměnilo, nebo podsvětí přitvrdilo, a to pořádně. Změnila se i atmosféra. Praha, zvláště centrum už nebývalo takové jako předtím. Diskotékám vládly drogy bez nichž se mladí lidé moc bavit neuměli, a snad ani radovat.
Nově nabytou svobodu si každý vyložil po svém.
A také spoustu takovýchto podniků začali ovládat kluci, co občas dívkám něco přisypou do pití, a ty pak skončí někde na parkovišti kamiónů jako prostitutky, nebo je prodají do bordelu. Nakonec jsem i já zábavu vyměnila za dovzdělání se a vrátila jsem se zpátky do školní lavice, což mi dodalo potřebné sebevědomí. Měla jsem jen výuční list a slýchala jsem, že mě jednou zastoupí roboti, nebo mým nejvyšším pracovním postem se stane uklízečka. Někdo sametové revoluci říká sametová a sametovou v jeho srdci navždy zůstane, další hadrová, plyšová.
Svět a naše země, od té doby prošla obrovskou proměnou. Mnozí, co stáli v čele a o změnu režimu se nejvíce zasloužili, i když i to další názory vyvrací s tím, že stávající situace v socialistickém společenství byla nadále neudržitelná, a vše bylo dopředu připravené západem, či by se soudruzi sami časem vtělili v demokraty, a hranici na západ by alespoň částečně otevřeli zestárli. Ostatně jako celá společnost. Z energických studentů se stali před důchodci, a z mnohých herců, zpěváků, politiků i zcela neznámých občanů důchodci.
Naše země vstoupila do NATO, a o něco později do EU. Vrátili jsme se zpátky tam, odkud byli vyrváni. Do Evropy. Ale ta najednou už není taková jako dřív. Je jiná a jiní jsme i my. Už nežijeme v té uzavřené bublině, a náš český rybníček s trochou toho smrádku, kde jsme se cítili v bezpečí před okolním světem, může zajímat i někoho jiného, než nás samé. A ne každý přichází do naší země, tak jako do mnoha dalších s dobrými úmysly. Stali jsme se součástí světa.
Toho skutečného i virtuálního. Uplynulo neuvěřitelných šestatřicet let, kdy nám vyrostla druhá generace, na které bude především záležet, jakým směrem naše země nadále půjde, a co přineseme či nepřineseme světu převratného. Nastalo vlastně jakési střídání stráží. Poválečná generace a mnozí pamětníci pomalu, ale jistě odcházejí do věčných lovišť, do důchodu se za pár let budou chystat nejsilnější populační ročníky 70. let tzv. Husákovy děti. Čím dál více budeme potkávat staré a starší lidi, a aby pokles obyvatelstva nebyl až tak razantní, chybějící především mladou generaci doplňují, a patrně i nadále budou doplňovat cizinci.
Snad nepochybný rozlet vzhůru nastal s příchodem internetu. Stačí se jen připojit a virtuálně můžeme procestovat celý svět, naučit se něčemu novému, získat nespočet přátel. A na sociálních sítích je pod rouškou anonymity skoro každý odborník takřka na vše. Stále více mi začíná připadat, že se poslední dobou v této zemi neřeší nic jiného než politika a věk. Ještě před pár roky, kdy doznívala ekonomická krize a nezaměstnanost sčítala nějakého plus mínus půl miliónu lidí bez práce, dostávali padáka především ti dříve narození. Mnohdy pod záminkou reorganizace a zrušení jejich místa. A hned na to ta místa obsadili ty mladší a perspektivnější.
Padesátník byl už zkrátka pro firmy neefektivní kmet. Dnes nastala situace zcela opačná. Nejsou lidi a firmy nabírají každého, kdo má ruce a nohy, netrpí lachtaní nemocí, a funguje mu hlava. Jenže se ocitají v dalších a dalších problémech nabalujících se na sebe jako sněhová koule. Dobrého a kvalitního řemeslníka, aby baterkou pohledal, mladí manuální činnost příliš vykonávat nechtějí, a ti starší takřka před důchodem už na ni zase fyzicky nestačí. Sice se posouvá věk odchodu do důchodu, avšak vnitřní hodiny člověka zůstávají stejně nastavené. Sil začíná ubývat, lidé se cítí unaveni a vyčerpáni. Jedni si dobíjejí baterky alkoholem, druzí antidepresivy, jiní obojím.
A tak mnozí odcházejí raději do předčasného důchodu. Dříve mi připadalo, tedy před těmi šestatřiceti lety, že se věk až tak neřešil či spíše vůbec. Možná to bylo i tím, že starých lidí nebylo tolik, a především jakmile odešla žena do důchodu, věnovala se svým vnoučatům, což bylo pro mladé pracující maminky obrovským přínosem. Dnes si žena středního věku pomalu ani nevydechne.
Tzv. sengvičová generace to má dnes snad nejtěžší. Na její bedra jsou vloženy nejen pracovní povinnosti, péče o rodinu, ale také starost jak o děti, tak o své stárnoucí rodiče. Škoda, že navždy odešla krásná doba opravdových hodných babiček s ošatkou na hlavě a zástěrou omotanou kolem pasu, k nimž jsme tak rádi jako děti mnozí jezdívaly na prázdniny. Sama ještě dnes cítím tu zvláštní vůni babiččiny světničky, borůvkových knedlíků a léta stráveného na venkově.
Na staré lidi se hledí jako na přítěž.
Neřešily se šediny ani stříbro ve vlasech, ale sounáležitost rodiny, pohoda. Zda udělat k obědu slepici na paprice nebo králíka. A my děti jsme babičce pomáhaly s hospodářstvím. Dnes máme chytré telefony, žijeme dá se říci v blahobytu , ale máme rozbité duše, co si žádají opravu. Bejvávalo když tatínek říkával: „Nečuč pořád na tu obrazovku a jdi si raději ven zaběhat.“ No a nyní vejrám do mobilu na všechny ty vymoženosti znamenající pro mé prarodiče a zčásti i rodiče scifi. A na co už má paměť zdaleka nestačí ohlídá pan vševědoucí Geogle.
Díky internetu jsem ve spojení s mnoha přáteli, ale není nad obyčejný lidský pokec nad sklenkou vína, či si vyjet na kole s kamarádkou. Zdá se mi, že na sociálních sítích vše tak nějak zhrublo a řeší se naprosté zhovadilosti. Diskutující se často nevyjadřují ani tak k tématu, jako k věku a vzhledu autora, zvláště jeli žena. Známé osobnosti a celebrity nevyjímaje. Společnost žije kultem mládí a zralost či dokonce stáří tento krásný dojem jen kazí. Zcela nedávno jsem objevila tento nádherný citát.
„Vrásky znamenají že ses smála, šedé vlasy že ses starala o druhé a jizvy, že jsi opravdu žila. Nestyď se za to, že stárneš. Jsi pořád krásná žena s příběhem vepsaným do tváře.“ Společnost je rozdělená a to nejen politicky na Zemanovce, Babišovce, sluníčkáře, euroskeptiky, eurohujery či pražské kavárníky. Ale také na mladé, krásné, bohaté, úspěšné a ty druhé. Kamsi se vytratila lidskost. Mezilidské vztahy časem tak nějak otupěly, žijeme víceméně individualisticky každý sám za sebe a pro sebe. Máme ale svobodu projevu a můžeme si svobodně zvolit kým, a čím chceme být.
A že donedávna existovala jen ona a on. Pokrok nezastavíš. Přibylo ono. Hájíme práva zvířat, menšin a je-li někdo homosexuál či lesbička, tak ať jím je, cítí-li se doopravdy šťastný a spokojený. Už jen toto je obrovský posun desetiletími. Mám doma kočičku a jsem ráda za to, že už to prostě není jen nějaká věc, ale živá bytost, co cítí bolest stejně, tak jako já, a touží po lásce stejně tak jako já. Platy od té doby stouply několikanásobně. Přesto průměrná mzda ještě zdaleka nedohnala německé platy, jak nám sliboval Václav Klaus. Dokonce mnozí na průměrnou mzdu zdaleka nedosáhnou a cítí se flustrovaní, nic je nemotivuje pracovat lépe. Nač se dřít za nic.
Nic není jen růžové a pečení holubi přímo do úst nikde nelétají.
Ti osamělí, matky samoživitelky, či lidé z malých měst a vesnic spíše přežívají od výplaty k výplatě. Inflace vystrkuje růžky, vše zdražuje, nejvíce snad bydlení. A tak spousta třicátníků, čtyřicátníků žije nadále se svými rodiči. O založení vlastní rodiny si mohou nechat leda tak zdát. A s nástupem padesátky už je žena na mateřství přece jen stará. Mít v šedesáti letech na krku puberťáka už taková zábava být nemusí. Šestatřicet let po sametu nastává zvláštní paradox.
Nejsilnější síla co revoluci defakto stvořila se právě dnes stává nejsilnějším volebním potenciálem, a patrně v budoucnosti budou tuto zemi dirigovat padesátníci, šedesátníci+, ostatně stejně tak, jako valnou část Evropy. Na dobu před šestatřiceti lety sice ráda zavzpomínám, ale slavit tento svátek nebudu. Ono vůbec s postupujícím věkem oslav spíše ubývá, už jen proto, že ti co tu se mnou byli a které jsem milovala, už tady dávno nejsou. Věk je sice jen pouhé číslo v kalendáři, ale mrcha pěkně ošidná. V mladém věku jsem viděla sklenici vody ponejvíce plnou, později polo plnou, a nyní dokonce někdy prázdnou. Nu, a za dalších šestatřicet let už pár vyvolených může obydlet vzdálené planety, a lidé budou na dovolenou namísto k moři létat do vesmíru.
Naše zelenomodrohnědá planeta se stane planetou seniorů.
Anebo vše tady bude řídit umělá inteligence a lidé se stanou jejími spolupracovníky, nebo dokonce otroky. Dosáhli jsme sice svobody. Zatímco jedni si život bez ní již nedokáží představit, druhým zhořkla. Na listopad 1989 a čas po něm pohlíží každý jinak. Ti starší především z odstupem let. Jinak tento svět a systém vnímá mladý člověk, který má celý život před sebou, jinak člověk ve středním věku a jinak senior. Emoce poněkud zchladly a pro ty, co tenkrát na Václaváku (ne) zvonily klíči zůstaly jen vzpomínky ukryté pod závojem nostalgie.
Ač jsem 17. listopad osobně prožila, vždyť mi bylo pouhých 21 let, když se lámaly dějiny, jsem ráda, že jsem na Václavák s klíči nepřišla. Ono je vše totiž úplně jinak, než si lidé kdysi pod nadvládou emocí a víry v lepší svět vysnili. A také za blahobyt, v jakém mi Evropané dnes žijeme, jednou zaplatíme vysokou daň. Vstupujeme do nového věku. Věku šedin. Stárne Česko, stárne Evropa, stárne svět kolem nás. Až na subsaharskou Afriku, kde převažují spíše mladí lidé.
Tato planeta, pokud jí nějakým neuváženým činem nevezmeme život se v blízké budoucnosti stane planetou seniorů. zemí ticha. Od listopadu 1989 se rodí stále méně dětí. Sama potkávám v menších městech a vesnicích více starých lidí, než maminek s kočárky. A když už, jsou to převážně mladé Ukrajinky. S dětským pláčem a smíchem jakoby kamsi odletěla duše národa. Nevím, zda jsme si právě takovouto budoucnost na Václaváku v listopadových dnech 1989 vysnili. Nezůstali jsme sami sebou.
Stále se před někým shýbáme a hrbíme. Do pádu železné opony to byl Sovětský svaz, v jehož područí jsme měli zůstat na věčné časy. Pak to byla Amerika, kdy jsme zčásti opustili naše tradice, zčásti jsme se vzdali svých kořenů, abychom opět poklonkovali cizí mocnosti. Dnes tápeme a nevíme kudy kam, a jakou z cest se dát. Možná, za pár generací, našich vnoučat a pravnoučat, kdy lidí bude patrně méně než je tomu dnes, lidé opět k sobě navzájem najdou cestu a rodina se stane posvátnou. A svět bude opět v pořádku jako tenkrát…
Dnes mají mladí lidé zcela jiné problémy a řeší jiná témata, než řešili jejich rodiče a prarodiče před šestatřiceti lety na pražském Václavském náměstí. Trápí je nedostatek bytů, není jim lhostejná ekologie, mají strach z válek. Říká se, že každá doba přináší své oběti. Listopadoví revolucionáři už mají z větší části odžito. Nyní vše záleží na jejich potomcích. Zda najdou dostatek síly jako tenkrát jejich předci a pohnout dějinami za lepší svět. Pro ně a jejich děti, pokud se vůbec narodí. Nic nového se ale bez porodních bolestí nezrodí. I takový byl listopad 1989.
Zdroje:
Vzpomínky pamětnice listopadových a polistopadových dnů od roku 1989 po dnešek.
