Článek
Když jsem si pořídila svého prvního pejska i přes tatínkův nesouhlas, pojmenovala jsem ho Darinka. Štěňátko jezevčíka mi přinesli hodní lidé přesně na Nový rok. Pejskové kluci se udali lehce, ale o fenečku nikdo příliš valný zájem nejevil. Zvláště na vesnici, kde mladý pár žil. Malá jezevčice se pro mě stala tím nejkrásnějším novoročním dárkem. Víc jsem si ani přát nemohla. A tak jsem ji láskyplně pojmenovala Darinka. A nebylo to jen tak nějaké jméno. Moje psí slečna nosila jméno mé oblíbené zpěvačky.
Ještě před tím, než jsem dostala svůj nejkrásnější dárek malou Darinku, pořídila jsem si zakrslého králíčka. Psa ani kočku by tatínek v bytě nesnesl a kdo by se prý o zvíře staral, když jsem buď pořád v práci, nebo v luftu, jak říkal. No, mladá holka, které se občas zapálila lýtka. Ve zverimexu mě sice ujišťovali, že jde skutečně o zakrslého malého králíčka, který už moc nepovyroste. Avšak náš umouněný Lojzík, jak ho tatínek pojmenoval, rostl jako z vody, že mu byla klec pomalu malá. A tak jsem ho občas pustila proběhnout po bytě, nebo ho brala k sobě do pelíšku.
Lojzík byl sice čistotný, ale sem tam prokousal kabel, včetně toho televizního. A tak táta namísto fotbalového zápasu své oblíbené Sparty koukal naštvaně do králičí klece. Jednou jsem musela zůstat v práci o pár dní déle. Kolegy schvátila chřipka a já jsem je musela zastoupit. Přespala jsem u kamarádky. Když jsem se konečně vracela domů k Lojzíčkovi, ucítila jsem na chodbě závan česneku. „A, taťka peče mé oblíbené kuře“, našeptávaly mi chuťové buňky. Aniž jsem se svlékla, letěla jsem s mrkvičkou k Lojzíkově kleci.
Svého králíčka jsem ale nenašla. „Asi ho táta pustil proběhnout a provětrat kožíšek“, pomyslela jsem si. „Tati, kde je Lojzíček“, otočila jsem se k taťkovi. „No tak tati, kde je Lojza“, zvýšila jsem trochu hlas plna neblahého tušení. Přihrnula jsem se k troubě a otevřela ji. Na pekáči byl on, můj milovaný Lojzíček. Rozbrečela jsem se a s tátou nějaký čas nemluvila. Na rozdíl od něho jsem si nedala ani ždibeček králičího masíčka. „No co, trochu povyrostl, co s ním, byl to normální králík, jakých měla babička nespočet“, argumentoval táta. Svůj žal jsem šla o pár dní zapít s kamarádkou do vinárny.
Když jsem se ráno probouzela z lehké opičky, ucítila jsem vedle sebe něco hřejivého a hebkého. Protřela jsem si pořádně oči a na polštáři spatřila malého strakatého králíčka. Vypadal jako plyšáček. Byl tak roztomilý a maličký. Zařekla jsem se, že už mu žádné jméno nedám. Bude to prostě jen králíček. Když jsem ho s díky položila tátovi na klín, do klece už ho vracel jako Vašíka. Vašíček nakonec odešel přirozenou smrtí. Počkal, až přijdu domů, dlouze se mi zadíval do očí a v tichosti odešel za duhový most. Po smrti mého milovaného pejska vstoupila do mého prázdného srdce kočička Lucinka a o pár let později nalezeneček Myšpulka. Společnost jim ještě dělala myška Eliška a myšáček Portýr.
Stále otevíral a zavíral dvířka u svého domečku. Když jsem nějakou dobu žila na vesnici, měli jsme kočku Micku a psa Voříška. Prostě klasika. Králíčci jména neměli. Až na jednu samici. Říkala jsem jí Barbucha. Měla předkus a připadala mi ošklivá. Nakonec ji asi odnesla a sežrala kuna. Nebo liška. Těch se tam potulovalo dost. S příchodem do města jsem si své čtyřnohé kamarády tak trochu polidštila tím, že mnozí dostali lidská jména.
Pamatuji si, jak jsem si jednou šla zaběhat do parku, když jsem uslyšela táhlé volání: „Karleeeé, kde jsi, no tak Karle. Kolikrát tě ještě budu prosit“. Zprvu jsem si myslela, že ta stará paní volá na dědu nebo vnuka, co se asi někde zapovídal nebo zapomněl, když z křoví vyběhl obtloustlý Karel. Prostě pes. Asi někde zavětřil fešnou fenku nebo si šel jen tak zklidnit hormony. I pejsci někdy mají své dny. Dnes už mi nepřipadá zvláštní dávat zvířátkům lidská jména. Tím, jak k nám pronikají ta cizokrajná a mnohdy zcela neznámá si někdy nejsem tak úplně jistá, zda maminka volá syna nebo psa. A i ti naši Karlové, Lucinky a Elišky patří do rodiny. Je to naše smečka a my jejich otroci.
Králíčky miluji dodnes, jsou to krásná a chytrá zvířátka. A zamilovala jsem si zvláště jeden film. Králíček Petr.
