Článek
Vstoupila jsem do čekárny jednoho z oddělení naší polikliniky a ustrnula: přede mnou se nenuceně vinula nejméně dvacetihlavá fronta pacientů. Před pultem recepce právě seděl starý muž. Hodně starý. Byl v šedém obleku s bělostným límečkem košile, přes ruku měl zimní plášť a na klíně klobouk, který smekl hned při vstupu do dveří.
„Kdo je tady s panem Lukáškem?“ zvolala sestra přes jeho hlavu směrem k čekajícím, aniž by pánovi odpověděla na pozdrav. „Tak kdo?“ zopakovala netrpělivě. Muž se předklonil. „Já jsem tady sám,“ podotkl. „Sám?“ opáčila sestra nevěřícně. „Ano, sám“. „A to jste pašák,“ vykřikla sestra tak hlasitě, že muž poděšeně ucukl. Rozpačitě se pousmál. „Pašák, namouduši, pašák!“ prozpěvovala donekonečna. „Vy jste taky pašák, sestřičko!“ pronesl muž zdvořile, leč s mírným nádechem ironie, a sestra zrudla.
„Kdepak bydlíte?“ optala se hlasem, jako by muž seděl ne snad přímo na židli před ní, ale tak o pět pater níž. Muž obratem nahlásil kompletní adresu včetně směrovacího čísla, ale sestře se to nezdálo. „Opravdu?“ broukla nedůvěřivě a vyžádala si doklady. „No jo, opravdu,“ pochválila ho znovu nahlas. „A telefonní číslo znáte?“ vykřikla opět s novou nadějí, že muž bude konečně přistižen při nějaké nedokonalosti. Marně. Promptně přeříkal dvě devítimístná čísla. Zašátral v kapse, vytáhl z ní dotykový mobil, něco na něm naťukal a s úsměvem ho podal sestře. „Že je to tak“, pousmál se shovívavě.
„Kolik vám je let?“ zeptala se neomaleně, jako by neviděla červeně napsané rodné číslo na jeho kartě. „Letos mi bude devadesát šest!“ vyslovil starý pán s nádechem pýchy v hlase. Sestra sebou škubnula. „A kdo se o vás tak pěkně stará?“ zeptala se upřímně s pohledem na čisťounké nažehlené oblečení a nablýskané polobotky. Vaše paní, viďte, to je hned vidět ženská ruka.“ „Moje paní mi vloni zemřela,“ odpověděl a jeho hlas se poprvé zachvěl. „Žiju sám, děti jsme neměli.“ Už mlčky sebral svou kartu, jenom uctivě pokývnul a vydal se před příslušné dveře. Zamyšleně jsem za ním hleděla.
Vzpomněla jsem si, jak mi, když jsem doprovázívala mámu na různá vyšetření, šíleně lezlo na nervy, jak lékaři i sestry mluví se starými pacienty. Styděly jsme se za ně s mámou, jako bychom je vychovávaly my…Takhle jsem v životě nepromluvila ani na malé dítě, a že se jich kolem mě celý život hemží… Jednou to už máma nevydržela. „Sestřičko, já nejsem ani hluchá ani dementní, takže bych vás moc prosila, abyste se mnou mluvila normálně,“ požádala sestru, která na ni nejenom řvala tak, že to proniklo přes dvoje dveře až do čekárny plné lidí, ale ještě na ni mazlivě mrouskala v první osobě množného čísla, že se nám vlasy ježily odporem.
Můj otec v sedmasedmdesáti sám opravoval střechu dvoupatrové chaty a stavěl část kuchyně, kterou nám vzala velká voda, včetně fasády. jeho všeobecný rozhled a znalosti by mu mohl leckdo závidět.
Náš soused na patře, pan Macek, ještě v dvaadevadesáti vařil. Čas od času mi přinesl ochutnat tu domácí sulc, tu plněné knedlíky; naprosto soběstačný, s neuvěřitelnými vědomostmi, které uměl vtipně a zajímavě podat, a navíc dokonale galantní!
Mohla bych jmenovat další případy „jenom“ starých lidí, se kterými lze mluvit se vší vážností a úctou, a jistě nejsem sama, kdo jich zná spousty. Být na jejich místě, byla bych z podobného přístupu velmi, velmi nevrlá: ňuňání a ťuťání a přehlížení je musí ponižovat, ne–li přímo urážet!
Jistě je i hodně starých lidí, kteří už nejsou tolik anebo vůbec duševně svěží, a kteří se bez řvaní do ucha neobejdou, a přístup jako k děcku jim nevadí. Ale nebylo by na místě trochu rozlišovat?
