Článek
Hltala naparáděnou ženu očima a zářila.
„Budu u sebe v pokoji, kdybys něco potřebovala,“ hlesla Líba a nervózně si přihladila vlasy, které se jí vysvobodily z uzlu neurčité, myší, říkala jí matka, barvy. „No to teda ne!“ Matka to skoro vykřikla. „Snad mám právo na chvíli soukromí se svojí dcerou? Jdi si někam ven!“
Se svojí dcerou… Líba byla ledasčemu zvyklá, ale stejně ji to zabolelo. Taky jsem tvoje dcera, představ si, mami, šeptala si v duchu. A naše soukromé chvíle spočívají v celodenní a každodenní péči o nemohoucí matku, která se po mrtvici už sama ani neposadí. Mytí, přebalování, všechno… Přebalování? Ještě že si vzpomněla! V balíčku už jsou poslední troje plenkové kalhotky!
„Tak já ti zatím skočím pro Abri sanky,“ oznámila a mávala významně předpisem do Zdravotnických potřeb. Matka se uraženě odvrátila. „Tak ty mě musíš takhle ponížit před vlastní dcerou!“ Jaroslava souhlasně zakroutila hlavou i očima. „Neber si to tak, maminko, vždyť znáš Libunu, to je odjakživa střevo neomalené!“ Obě ženy u postele se rozesmály a Libuši znovu bodlo u srdce. „A ne abys šla do krámu na náměstí, aby to všichni viděli! Hezky běž až za vodu do podloubí!“
Líba vlekla tři objemné balíky kalhotek a buničiny. Ještě přikoupila pár balení vlhkých ubrousků. A taky nové gumové rukavice. Maminka je sice nesnášela, navíc Líbě vyčítala, že se jí štítí, ale to si Libuše prosadila. „Co až budeš jednou přebalovat svoje dítě?“ ptala se jí výsměšně, a hned nezapomněla podotknout: „I když ty stejně žádné mít nebudeš! Kolik ti je?“ Dělala, jako by to nevěděla. Osmatřicet mi je. A pět let už se o tebe starám. A čtyři roky už to je, co se se mnou rozešel můj Mirek…
„Já takhle žít nemůžu. A nechci!“ křičel tehdy zoufale na Líbu. „Seženeme pečovatelku, bude tam chodit zdravotní sestra. Budeme matku často navštěvovat. Ale bydlet s ní nebudu!“ Matka Mirka nesnášela už před nemocí, Mirek ji celkem oprávněně podezíral z toho, že je chce s Libkou rozeštvat. Ryla do něj i do Líby, která se ale přesto nedokázala rozhodnout jinak. Chtěla Mirka, plánovali spolu další dítě, o první přišla, a teď už jí docela klinkaly biologické hodiny, jak se tak trefně říká, ale přece matku neopustí, když je nemohoucí? Takže se rozešli a Libka se od Mirka odstěhovala zpět domů. No, domů… Do matčina bytu.
Vzala práci na poloviční úvazek, aby se mohla věnovat matce. Jaruna, její starší sestra, občas zaskočila na návštěvu. Tehdy Líba musela připravit pohoštění, naservírovat vše v matčině pokoji a odejít z bytu. Z matčina bytu. Snad si Libuna nemyslí, že si tu bude dělat, co chce? Je to nad matčin byt, ne? Tak alou!
V Líbině nepřítomnosti jí vždy „umyly záda“ až dolů. „A ona fakt nikoho nemá?“ Jaroslava se uštěpačně chichotala. „No taky, kdo by se na tohle chytil, žejo!“ odpověděla si sama. „Ona na sebe nikdy nedbala, to je celej táta! Nejradši by chodili v jednom oblečení…“ vykládala souhlasně matka. „Ani si na to nevydělá, chudinka. Dělá jenom na šest hodin, skoro nic nebere. Ještě že má nějaké peníze za péči o mne, jinak bychom chcípaly hlady!“
Měla uraženě našpulené rty, zato Jaroslava ožila. „Tak prachy na tebe bere? Áhá! Tak proto! Hajzl jeden! Tak ona tě takhle využívá! No počkej, neřáde, až přijdeš! To ti něco povím! Všechny ty peníze tady vysází přede mne na stůl!“ rozčileně ťukala fialově nalakovaným nehtem na deku stolu Jaruna. „No to víš,“ přisvědčila matka.
Líba seděla na námětí u kašny a vyhřívala se na odpoledním slunci. Nechtělo se jí nic, nejméně pak vrátit se domů. Jaruna už asi odešla, což o to, návštěvy nebývaly dlouhé, Jaruška nemá přece tolik času. „Podívej se na Jarušku!“ pyšně i vyčítavě poukazovala vždy matka. „Jak TA umí žít! Teď letí s mužem na Kanáry! A v zimě do Švejcar, panečku! A ten její chlapec jak se vyvedl! Martínek už je na univerzitě! A co máš TY? A jak si chodí moderně oblečená Jaruška, za tou se ani nemůžeš dívat!“
Stokrát už Líba v duchu balila kufry. Zvonila na dveře bytu, kde dosud sám žil Mirek, a vrhala se mu kolem krku. V jejích snech se projížděli šťastně rozesmátí s kočárkem po náměstí, parkem, potkávali známé a domlouvali si vzájemné návštěvy…
A pak si představila matku, jak tam opuštěně leží a nedokáže se bez pomoci ani pořádně najíst. Nebo jak leží v nějakém ústavu! Zabolelo ji u srdce. Ve vzpomínkách ji najednou uviděla opět mladou a krásnou, v oblíbených puntíkatých šatech s bílým límečkem, jak ji vede do školy, hladí ji na rozloučenou po pečlivě upletených copánkách, jak jí nese narozeninový dort a pomáhá jí sfoukávat svíčky…
Slunce už zašlo za kostelní věž. Líba se ztěžka zvedla se svými břemeny a vydala se pomalu k domovu.
