Článek
Jeden bubnuje, druhý trápí foukací harmoniku, kytaru nebo flétnu, další jenom prosí, ať už s nějakou legendou, nebo s výmluvným výrazem v tváři poznamenané pobytem na ulici. Poměrně často doprovází tyto lidi jeden nebo i více psů - ušmudlaných, polohladových, ale naprosto odevzdaných svým pánům.
Někdo jim něco dá, jiný dělá, že neslyší, občas jim někdo vynadá, nebo je dokonce napadne. Dráždí většinu z nás. A zase: k soucitu, k agresivitě, ke zbabělé akci slabocha, který sice domov má, ale jeho duše je špinavější, než hadry těch nejzanedbanějších „bezďáků“.
Bylo mi souzeno poznat několik lidí bez domova blíže. Nemám radost ani z důvodu, proč se tak stalo, ani z toho, co jsem se o nich dozvěděla. Je to totiž hlavně velká bezmoc, a hláška „všichni jsme jenom lidé“ je tu na místě jak hýždě na hrnci…
Alena
Dívka, vlastně teď už pár let mladá žena. Když ji před třemi lety propustili z dětského domova, před vchodem na ni čekala matka. Alena byla překvapená. Vždyť maminku viděla naposledy tak dávno, že už si na ni prakticky nepamatovala! Matka ji objala a Alena byla v sedmém nebi. Šťastně poslouchala, jak se mámě po ní stýskalo! „Prostě přijela sociálka s policajtama a všechny mi vás ukradli! Ani jezdit na návštěvy jsem nemohla!“ Teď, když slyšela, že má další sourozence, Alena zaplakala štěstím. Souhlasila s maminkou: budou žít spolu a už nikdy se nerozdělí!
Pár týdnů bylo vše zalito sluncem. Alenka dostala při odchodu z dětského domova jistou částku - pro začátek v novém životě. „To ti teda moc toho nedali,“ komentovala to matka, když jí je Alena předávala, ale lačně po penězích chňapla. Vždyť už to bylo na poslední chvíli! Matce a dalším sourozencům, kteří se postupně navraceli z ústavní péče, hrozila výpověď z bytu pro neplacení nájmu. Majitel jim čekal půl roku a dál čekat nehodlal. „Chrapoun jeden,“ ulevila si matka a zapálila si další cigaretu. „No, ale teď už bude dobře!“
Peníze byly takřka obratem spotřebovány a Alena začínala být čím dál víc na obtíž. Neuplynuly ani dva měsíce a matka ji vyhodila. Na ulici. „Ty můžeš šlapat, seš mladá a hezká, můžeš si žít jako princezna!“ To byla věta, kterou Alena od matky slyšela naposled.
Alena, absolutně neznalá, jak to v životě chodí, dopadla na chodník tvrdě. Pokoušela se dostat alespoň brigádu, ale marně. Nejdřív vadily tmavá pleť a stigma holky z děcáku, pak se přidala ošumělost a zanedbanost zevnějšku. Když se člověk nemá kde umýt a kde si vyprat, neumí si najít organizaci, která pomáhá, čas hraje výrazně proti němu. Našla si ji parta „přátel“, kteří se jí „ujali“. Samota se zmírnila, ale mělo to háček. Noví přátelé byli už protřelí, v naprosté většině závislí na drogách, a velmi urputní. Dneska Alena tvoří pár s jakýmsi nepasovaným, ale dostatečně uznávaným vůdcem party. Už je také závislá. S přítelem se milují, přespávají po sklepech a vybydlených bytech, a nemají sílu a možná už ani chuť něco na tom měnit. A nakonec se vyplnila i matčina rada: Alena si příležitostně vydělává prostitucí. Ale nemá se jako princezna, to ani omylem. Potřebuje peníze na pervitin.
Aleš
Do čtyřiceti let žil se starou maminkou. Starali se o sebe tak nějak vzájemně. Aleš v dětství prodělal zánět mozkových blan, což nezůstalo bez následků. Aleš měl snížené IQ až k hranici debility. Maminka ho však dokázala naučit chodit nakupovat, uklidit, doprovázel ji na úřady, k lékaři, apod. Oba měli důchod. Maminka starobní, vdovský, Aleš invalidní.
Maminka umřela doma. Bylo jí zle, upadla vedle postele. „Jen se se mnou netahej, Aleši, ještě si uděláš kýlu!“ řekla synovi skoro již devadesátiletá žena, a ten ji opravdu nechal na zemi. Dva dny. Pak se i jemu zdálo divné, že matka nevstává a navrhnul, že půjde k sousedce, aby matce zavolala doktora. "Ale kdepak, to bude dobré, “ zašeptala maminka, jednou nohou již na druhém břehu, a Aleš ji zase poslechl a nikam pro pomoc nešel. Až když měl hlad a nenašel peníze, zaklepal na sousedy, a ti zavolali sanitku. Pozdě.
Aleš s maminkou bydleli v krásném prostorném bytě v žádané lokalitě. Jednou nájem zaplatil, podruhé zapomněl, pak nemohl najít peníze… Majitel domu, který tuhle rodinu znal od malička, dům restituovali jeho rodiče, kteří už nežili, věděl přesně, jak se věci mají. Ale ten byt! Ten skoro volný krásný byt! Skoro…
Aleš dostal výpověď. Nevěděl, co má dělat. Bydlel v bytě dál, až majiteli došla trpělivost a nechal Aleš vystěhovat. Věci, které neměly cenu, prozatím nacpal do sklepa. Než si Aleš něco najde. Vždyť přece není svině! Aleš si nic nehledal. Jak? Kde? A proč? Pan majitel mu „vysvětlil“, že byt potřebuje rekonstrukci. Aleš to pojal po svém. Jednoduše se nastěhoval do sklepa - ke svým věcem. Když byl byt luxusně upraven a znovu pronajat tentokrát pravidelně a tučně platícím nájemníkům, kteří ovšem potřebovali i sklep, patřící k bytu, sklep nechal majitel vyklidit a vyčistit, a… zamknout, pochopitelně.
Aleš nějakou dobu přespávala na rohožce domu, pak ho sousedi odvedli na sociální odbor, dům byl opatřen novým zámkem, a Aleš skončil na ulici. Přespával v nedalekém parku. Lidé mu tam dávali teplé oblečení, jídlo, a nakonec mu někdo pomohl vyřídit si dávky a sociální byt. Přestože měl kurátora, opět nezvládal platit, pak si nevyřídil potřebné papíry pro pokračování důchodu a dávek, a opět skončil na ulici. Tentokrát byla zima, mrzlo, a jednoho dne ho lidé našli pod lavičkou v bezvědomí. Odvezla ho sanita, ale po dvou dnech v nemocnici zemřel.
Kolik lidí, tolik osudů, říká se. U bezdomovců to platí také, ale má to ještě doušku: Co bezdomovců, to diagnóz. Kolik procent z nich má nějaké psychické onemocnění, mentální či tělesné omezení, které jim brání vyhrabat se ze svého neutěšeného života aspoň o stupínek, dva výš?
Alkohol, drogy. Svinstvo, které často doprovází lidi bez domova, ale alkoholismus a zneužívání návykových látek je také diagnóza. U některých to bylo příčinou pádu na dno, ale je dost takových, kteří s k tomu dostali právě až na ulici. Ani tady procento neznám a nezná ho asi nikdo. A co s tím, jak pomoci, to neví asi taky nikdo.
A tak budou stále bloumat po ulicích a bojovat o svůj mizerný život až do konce. Někteří umrznou, další budou zabiti, selže jim organismus, prostě nečeká je smrt v milosrdné posteli, nad kterou se sklání ošetřující nebo i milující osoba. To je jisté. Nikdo nerozhodne, jak dalece si jsou svým osudem vinni.
Ale kamenem ať po nich hodí ten, kdo sám bez viny spolehlivě je.
