Článek
Maminka jim koupila balíček celozrnných koleček a vodu. Usadily se u vedlejšího stolku v cukrárně, kde jsem seděla se svojí dcerkou nad jahodami se šlehačkou a Colou. Potřebovaly jsme zvednout morálku, tlak a tak podobně, abychom se odhodlaly na další cestu.
Holky od vedle chroupaly, ale zraky měly zabodnuté do našich porcí jahod. Byly to ty nejlepší a nejčerstvější jahody s pravou hebkou šlehačkou, jak sen. Jak sen! Jedna z dívek se sklonila k uchu matčině s naléhavou otázkou. Matka se šokovaně napřímila. „Jako jízdenku rovnou na pohotovost?“ vyjekla vysokým hlasem. „Já mám peníze, ale promiň, omlouvám se ti, tímhle způsobem nehodlám investovat. Skutečně ne!“
Pauza, pouze chroupání sušenek a mlaskavé olizování dlouhé lžičky z Nandina poháru.
„Cola! Fuj!“ Kupodivu si neuplivla, ale provrtávala mě a mou ubohou hnědozrzavou dvoudecku zlým pohledem, až jsem to nevydržela a taky jsem se podívala: nic, normální Pepsina. Ne že bych ji pila po litrech, ale občas mi sedne. „Provzdušněný samotný cukr! To chceš být TAKY jako koule? To bys musela chodit cvičit každý den, a ty brečíš i čtyřikrát týdně! A stejně by ti to nepomohlo!“
Maminka měla zhruba polovinu mé váhy, aniž by byla nějak výrazně menší, holčičky, zhruba šestileté, taky zrovna nepotřebovaly skoro denní aerobic, zvlášť když tam plakaly nechutí, jak maminka několikrát zopakovala.
Jahody mi poněkud zhořkly, ale nenašla jsem způsob, jak dát holkám aspoň koštnout, ani jak se přimluvit u jejich maminky. A tak milé holčiny odešly na toaletu se smutnýma očima plnýma našich nezdravých pochoutek a mini jiskřičkami doutnající vzpoury.
Jejich matka bleskově skočila k chladničce, vytáhla si láhev toniku, a sotva ji zaplatila, začala lačně sát. Dopila první skleničku, dolila si zbytek a láhev bleskově zastrčila za palmu. „Co to piješ, maminko?“ zajímaly se. „No co asi,“ odtušila ledabyle. Jedna z dívek si přičichla. „To ale není voda? To zvláštně voní, můžu ochutnat?“ Matka si hrkla zbytek až do hltanu, ne-li níž, a odmítavě zavrtěla hlavou. „To je jenom pro dospělé, nic pro děti!“ vyhlásila kategoricky. „Je to nezdravé?“ užasly dcerky. „No, ne zrovna nezdravé,“ kličkovala matka jak zajíc, „pro děti teda jo, ale…“
„Dala jsem si jenom jeden tonik, po strašně dlouhé době, asi před pěti lety jsem ho měla naposledy, ne, před deseti!“ naříkala a z nějakého důvodu se dívala přímo na mě. „Dneska mi není moc dobře, asi tlak, nebo stres, ta únava, člověk lítá po těch kroužcích…“ Pořád se na mě dívala, jako by prosila o odpuštění, a mě napadla mučivá otázka, proč zrovna já potkávám tolik poťapaných lidí, proč si nemůžu ani v klidu sežrat jahody, aniž by mi je někdo vzápětí vytahoval ze žaludku, a obě holčičky se začaly poťouchle usmívat.
„Tatínek taky rád ten…tónik?“ zeptala se nevinně jedna. „Tak to mu někdy řeknu, aby nám taky koupil,“ přidala se sladce druhá. „No holky!“ zavřeštěla matka. „Vždyť jste přísahaly, že tátovi o cukrárně vůbec neřekneme!“ To zrní mohly zrovna tak pojíst někde ve mlejně nebo na poli, proč tedy lezou do cukrárny, když je to u nich v rodině sprosté slovo, a co je to za lidi, bóže, já jsem ještě hóódně normální!
Docucly jsme s Nandou zbytek a sunuly se k východu. Ty tři jezinky si něco bouřlivě šeptaly.
Už jsem zavírala těžké dveře, když jsem zaslechla plačtivé: „Ještě dvakrát tonik, prosím vás!“
