Článek
Nejsem prudérní, ale přiznám se, že jsem poněkud ustrnula…
Hned téhož dne odpoledne jsem se nachomýtla k tomu, když Nataščina maminka na toto téma horlila před mou kolegyní. Vyslovila zhruba toto: vzdělaní a přiměřeně inteligentní lidé nazývají vše, tedy i pohlavní orgány, pravými jmény! Veškeré zdrobněliny a přezdívky (kolegyně Hanka plebejsky použila názvu „pipinka“ ) jsou útokem na důstojnost dítěte! Ukázalo se, že kolegyni „osušování vaginy“ zaskočilo podobně jako mě.
„Nechci vám do toho mluvit, ale v tom případě doporučuju místo názvu ´vagina´ ´vulva´, když už,“ prohodila jsem. Bylo mi jasné, že Nataška, opakovaně komentující každý svůj krok, to bude mít těžké ať tak, či onak. Nicméně maminka to do druhého dne buď zkonzultovala s odborníky, nebo zkoukla nějakou tu patřičnou literaturu, a od té doby si Nataša po vyčůrání osušovala výhradně vulvu…
Provedla jsem průzkum nejenom mezi kolegyněmi, ale i známými, kteří mají malé holčičky. Já v té době měla jenom syna, a tam jsem vystačila až do puberty s pindíkem a varlátky, a troufám si říct, že nikdo neutrpěl žádný psychosexuální šok ani nic podobného.
Nuže:
1. pipinka, pipka
2. julina, julča
3. frnda
4. předeček, tam vepředu
5. lulinka, čůrinka
Musím říct, že při bližším ohledání nic moc. Názvy pod bodem 2. jsem rovnou škrtla, neb máme v každé třídě nejméně jednu Julii, a to bych jim nemohla udělat. „Frnda“ mi nějak nesedla, je to divnězvučné jméno. „Předeček“ mě nijak nedráždil, zato „lulinka“ i „čůrinka“ velmi.
Nakonec jsem se rozhodla pracovat s názvy, na které jsou děti zvyklé z domova, tedy s výjimkou „pindy“, kterou prosazovala Maruška z předškolního oddělení, sestra tří puberťaček, tj. operativně dle potřeby zařadit i „vulvu“. Osvědčilo se.
Uběhlo pár let, a i já se dočkala dcerky, zakrátko i druhé. Tudíž mě toto téma dohnalo i v soukromí! Ale tady se nestylizuju.
Prostě my, holky u nás doma, máme pipinku!
