Článek
„Nevím sice, jak to budeme stíhat, protože pak máme jógu a hereckou přípravku, ale co se dá dělat.“
Druhá maminka s pochopením naslouchala. „My máme angličtinu ve školce a pak třikrát týdně soukromě. Navíc teď taky natáčíme,“ podotkla významně. „Někdy je to docela zabíračka, zvlášť když se tak vzteká… Tak mi ji dej!“ odpověděla svojí holčičce, která pronesla: „Nata nece us budu!“ přičemž ze sebe rvala bundičku.
Docela jsem holky litovala. Ty malé, aby bylo jasno. Jasně že se „Nata“ vzteká- má urputného organizování plné kecky! Už samotný nástup do školky je pro většinu dětí náročná životní změna, troufám si tvrdit.
Znám, nejenom ze školky, případy rodičů, kteří jsou naprosto nesoudní a děti už od mala promyšleně přetěžují. Znala jsem holčičku, kterou jsem musela třikrát týdně ve dvě hodiny burcovat z tvrdého spánku, neb také „chodila na balet“. Na balet, ne snad na rytmiku nebo nějaké cvičení s rodiči, či podobně, což lze jenom doporučit. Byla to už v pěti letech celkem vazba, koneckonců po obou rodičích, nohu o pouhé číslo menší než já; za pár bude z přípravky logicky odejita, baletka z ní nebude, a to nemluvím o tom, že ji baletění nijak zvlášť nebavilo. Bavilo ji kreslit, ale to nesměla, protože je to k ničemu… Pokaždé odchod ze školky obrečela, protože si chtěla konečně pořádně pohrát. Ráno totiž taky nemohla – to měla angličtinu, přicházela až na svačinu. Pak je program, pak vycházka, pochybuju, že si hrála doma, spíš bych věřila tomu, že promrskává slovíčka…
Angličtina v předškolním věku mi přijde přinejmenším nevhodná. Nemluvím samozřejmě o dětech ze smíšeného manželství nebo o případech, kdy se rodina v dohledném budoucnu chystá přemístit do ciziny. Nebo – dejme tomu - u mimořádně nadaných dětí. Ale jinak si myslím, že dítě by nejdřív mělo zvládat svou mateřštinu! Rozvíjet slovní zásobu, zvládnout výslovnost. Přemýšlet, vnímat a cítit v rodné řeči. Až potom bych začínala s cizím jazykem…
Nedávno mě docela nepříjemně překvapil jeden nový chlapeček z vedlejší třídy, kde jsem zastupovala. Že má ve čtyřech a půl letech prakticky všechny vady řeči, by mě nijak zvlášť netížilo, jako to, že si při hře žvatlal střídavě anglicky a střídavě česky. „Mám už si to vzít nebo nou?“ otázal se. „Tu pink nebo bílou?“ pokračoval nenuceně. Nejznámější pohádky, písničky nebo říkadla, která děti slýchají od malinka, většinou neznal, mohl posloužit několika málo básničkami v angličtině, jejichž obsah ovšem nedokázal ani náznakem přeložit do svého rodného jazyka. Při předávání jsem zkoumala, čím to. „Jak se u vás doma mluví?“ ptala jsem se maminky. Dozvěděla jsem se, že česky. „Víte, že mluví česko- anglickou hatmatilkou?“ ptala jsem se dál. Maminka šťastně přisvědčila. „On chodil rok do anglické školky, kde na děti mluvili výhradně anglicky!“
Kladu si otázku, proč to ti rodiče dětem dělají. Připravují je na závratnou kariéru? Mají pocit, že jejich děti jsou výjimečné? Že je musí zahrnout přehnanými nároky a povinnostmi už v prvních letech života? Mají pocit, že by jinak zakrněly nebo přímo zvlčily? Nebo jim nepřejí dostatek dětských her a radostí?
