Článek
A tak Fialova vláda začíná vysílat další ze svých jasných signálů především pro firmy a jejich zaměstnance. Budete mít zcela volnou ruku jak naložit se zaměstnanci, kteří jsou brzdou pro vaši společnost a vlastně i celou ekonomiku. A my vám dáváme zelenou. 90. léta se vracejí a s nimi i ona samospasitelná neviditelná ruka trhu. Zatímco firmy jásají jak lehce se budou moci zbavit nepohodlných zaměstnanců, a to i za cenu, že upustí hezkých pár tisícovek ze své kapsy ve formě několikaměsíčního odstupného, lidé 50+ mají strach. A s nimi matky samoživitelky a osamělí lidé žijící od výplaty k výplatě. V pohodě snad mohou být skutečná netáhla. Celou dobu se vézt na dobrých výsledcích svých pracovitějších a úspěšnějších kolegů a ještě si po propuštění odnést balík peněz. To je pomalu jako výhra v loterii.
První na řadě tak jako tomu bylo v letech devadesátých budou samozřejmě starší lidé, v nichž mladší kolegové budou vidět brzdu. Staršímu člověku už ledacos déle trvá, hůře se učí novým věcem, mnozí lidé už hůře vidí, slyší, mají zdravotní problémy a po 40 a více letech poctivé práce už se cítí unavení a opotřebovaní. Jak asi budou moci při různých inovacích a nápadech konkurovat svým mladším kolegům. Vzpomínám si na jednu ze svých brigád, kde jsem zažila něco natolik otřesného, že jsem se bála zestárnout. Je to tak pětadvacet let nazpátek. Chtěla jsem si jako mladá žena vydělat na svůj první pobyt u moře a tak jsem ve svém volnu ještě chodila na brigádu. Jednalo se o menší společnost v Praze.
Byla tam s námi i jedna starší paní. Ta pracovala na hlavní pracovní poměr a ještě pár pracovníků ze zahraničí. Paní byla pomalejší a nejméně o dvě generace mladší šéf jí to dával patřičně najevo. Přede všemi na ni řval, že je pomalá, neplní normu a ať si hledá novou práci, protože staré lemply tady nepotřebuje. A za branami stojí stovky dalších lidí, které může z fleku přijmout. Tento neblahý zážitek asi nejlépe vyobrazuje pan Košťál v pohádce Anděl Páně 2, pro mladší ročníky, kteří divoká devadesátá léta nezažili. Po tomto vystoupení byla má brigáda v této společnosti tou poslední. Tehdy si mohli blahořečit lidé kteří s příchodem kapitalismu odešli do důchodu, protože šikana mnohých zaměstnanců neznala mezí.
Vzpomínám si také na chuděry prodavačky, které si od pokladny nemohly pomalu odskočit ani na WC. A když měly své dny, musely nosit červené čelenky ve vlasech, aby vedoucí či vlastně už manažer věděl, proč si na ten záchod potřebují odskočit častěji. Ze snůšky balíčku spleteného z poradců NERV mám jako starší člověk, kterému zbývá necelých deset let do odchodu do důchodu víceméně obavy. Už dnes není pro generaci 55+ lehké najít pracovní uplatnění a to zvláště v menších městech, kde je i horší dopravní infrastruktura. A pro člověka zvláště zůstal-li sám to může mít fatální následky. Podporu v nezaměstnanosti vyčerpá, uplatnění nenalezne a po čtyřiceti letech poctivé práci skončí na ulici a to jen proto, že zestárl.
Nejvíce ochrany ze strany státu se věnuje seniorům. Naopak lidi před důchodem stát hází přes palubu jako zbytečné a lehce nahraditelné mladými pracovníky z Ukrajiny, Filipín, Rumunska a z bůhvíjaké ještě tramtárie. Při hledání práce jsem narazila na jeden nešvar.
Poslala jsem nespočet životopisů na různé pozice. Od těch administrativních po dělnické. Odpověď přišla vždy stejná. Byl vybrán uchazeč lépe vyhovující našim podmínkám, rozuměj mladší. A tak jsem tak týden vyčkala, trochu pozměnila fotografii a ubrala si třináct let. A jelikož inzeráty na pracovních portálech stále byly, přestože byl vybrán ten nejlepší z nejlepších, poslala jsem životopis znovu. Jen trochu poupravený. No, světe div se, odpovědí přišla více jak polovina. Takže v této zemi mi vlastně nemá být umožněno pracovat jen proto, že jsem starší ročník.
Na jedné straně ty firmy chápu. Chtějí mladé a perspektivní lidi. Ale proč nám potom prodloužili věk odchodu do důchodu o deset let. Občas mi připadá, že snad mnohé personalistky a personalisté mají své rodiče patrně s vizáží Barbie a Kena. Anebo proč je ženě po padesátce podsouvána role stále se přetvařovat, hrát si na pohovoru na někoho, kým vůbec není. Zatímco ona už si to své dávno odpracovala a nejlépe se cítí v roli babičky, na pohovoru si má hrát na svěží vánek s hlavou plnou neotřelých nápadů. Prostě se stát takovým diblíkem.
Trh práce nabízí různá chráněná místa především pro lidi OZP. Mají na tyto lidi různé úlevy. Bohužel však schází seniorská místa pro lidi před důchodem. Stát namísto ochrany těchto lidí nakonec chce jít mnohem snadnější cestou. Vyhazovem. Přitom tento zákon je nesmyslný. Dnes existuje smlouva na dobu určitou, kterou v mnoha případech zaměstnavatel už neprodlouží. V některých firmách jsem byla svědkem, že ji většinou neprodloužil lidem nad padesát let.
Mladší ročníky až na výjimky si zaměstnavatel ponechal. Vůbec nechápu, jak NERV v naší šedivějící společnosti může něco takového vůbec napadnout. A budou mít starší lidé vůbec někde odvolání a zastání. A nestoupne ještě více kriminalita, když tito lidé po jednoduchém vyhazovu a zhoršených podmínkách při hledání nové práce nebudou mít na živobytí. To samé se může týkat i pracovníků ze zahraničí, kdy lidé budou využíváni různými agenturami. Pak skončí bez práce, ubytování a máme zaděláno na hezký problém.
A jaká bude v jednotlivých firmách asi panovat atmosféra, lze lehce domyslet. Lidé budou pracovat ve strachu, budou nervózní. Nikdo nebude znát svého dne ani hodiny, kdy může být takřka ze dne na den vyhozen na dlažbu. Naplno budou pracovat pouze různí řiťolezci. Spočteno to mohou mít i matky co zůstanou na ošetřovačce s nemocnými dětmi. A pracovní výkon ve firmách může spíše klesat než stoupat. Takže efekt bude zcela opačný. Lidé budou více nemocní a opět o něco stoupne procento psychických chorob.
Mnozí zcela jistě namítnou, ten kdo něco umí zůstane. Tito lidé ale ve větší míře vydělávají sami na sebe, jsou to řemeslníci. Vyjmuti ještě zůstanou státní zaměstnanci. Lavina NERV nejvíce dopadne na hlavy žen z tzv. sendvičové generace a může to být dopad velmi tvrdý.
