Článek
Stane se tak 30. března, kdy se ručička na hodinách posune z 2.00 na 3.00. „To bude hrůza“. Zalomila nešťastně rukama moje 58 letá kamarádka. „Zase se nevyspím a než se vůbec zorientuju v novém čase, uplyne nejméně měsíc. Už takhle se pomalu ve svém věku rozpadám a kvůli hodinovému dojíždění do práce namísto obvyklých 5.30 budu vstávat už ve 4.30. O hodinu dřív a to prostě jen tak nedám. Jako každý rok touto dobou, které se vždy už dopředu děsím. To už se úplně rozsypu někde cestou, ještě než do té práce dojedu.“ Nepřestávala lamentovat u sklenky červeného vína k pobavení mladého páru sedícího u stolu kousek od nás. Samozřejmě, že i mě změna času také vadí.
Jsem sova, nejvíce práce vykonám v odpoledních a večerních hodinách, spát chodím dlouho po půlnoci a ráno si naopak ráda přispím třeba do deseti, jedenácti hodin. Jako na potvoru ale také pracuji na celodenní směny s brzkým vstáváním. Kolikrát jsem si jen říkala, že se ke spánku uložím nejpozději do deseti hodin. Vůbec nejlepší by to bylo hned po Událostech. Jak se říkalo malým dětem „vyčůrat, pomodlit a jít do hajan“, aby byl člověk ráno čilý jako rybička, svěží jako jarní vánek a nekoukal na ten boží svět jako sůva s nudlí. Babička chodila spát se slepicemi a vstávala s prvním kohoutím zakokrháním. A přes poledne si vždy dala menšího šlofíka. Měla jedinou výhodu, že už byla v důchodu a mohla si po práci ve svém malém hospodářství kdykoliv oddechnout, a trochu zdřímnout.
Stačila jí pouhá hodina. Mě by možná nestačil půlden. Na zaslouženém odpočinku vše podřizovala svému vnitřnímu času a naslouchala především svému tělu. Snad i proto se celkem ve zdraví dožila požehnaného věku 84 let. Dnes je doba příliš hektická, stresující a zrychlená. Jako bychom časoprostorem proletěli. A ne každý, zvláště ve vyšším věku se dokáže změně času ze dne na den přizpůsobit, obdobně jako má rozpadající se kamarádka. Na jednu stranu to má nespornou výhodu zvláště v létě, kdy je světlo pomalu do deseti hodin a můžeme být déle venku. Třeba si udělat hezký výlet, grilovat s přáteli na zahradě, nebo jen tak posedět u rybníka v naprostém tichu. Ponořit se hluboko do svého já a naslouchat vnitřnímu hlasu.
Na té druhé straně změna času mnoha lidem působí problémy. Cítí se vyčerpaní, unavení, bez energie, malátní. Bolí je hlava nebo celý člověk. Asi tak jako moje kamarádka, která jak často říká, se před blížící se šedesátkou nějak rozpadá. S přibývajícími léty si připadá rok od roku pomalejší a se změnou času se z ní stává spící panna. Co v práci trvá jejím mladším kolegům sotva hodinu, jí pomalu dvě. A od pondělka to bude ještě horší. A na záchranu nepostačí ani dva silní turci. Já osobně, ač miluji dlouhé, slunné a teplé večery, se spíše přikláním k ponechání zimního času, který je nám v geografickém pásmu střední Evropy, v němž žijeme přirozený a nepoblázní naše hormony. Zmatená mohou být i zvířata zvyklá na pravidelný režim.
Ten, kdo odcházel před lety do důchodu ještě relativně v plné životní síle, takovéto změny asi příliš řešit nemusel. Stejně tak jako lidé pracující na odpolední nebo noční směny. Moje postupně se rozpadající kamarádka si bude se změnou zimního času na letní muset najít jiné zaměstnání, aby se do podzimu, než se čas opět srovná zcela nerozdrobila. Pravdu má v tom, že po pětapadesátce je každý rok znát, a to bez ohledu na to, zda máme letní nebo zimní čas. A ten jak známo, letí jako bláznivý. Nejlépe naše zbabovatělé osazenstvo na jednom setkání okomentoval slovy mladší generace jeden můj kámo. „Co se to stalo s naším ženstvem, nějak nám rychle odkvétá.“
A teď s tou hodinou dopředu poběžíme a také zestárneme zase o něco rychleji. „Krátký spánek, brzké stáří,“ říkávala moje babička. A něco na tom bude. Životu se člověk nesmí až tak poddat, ať už hodiny běží půl roku napřed jako o závod a dalších pár měsíců se zase trochu courají. „Člověk si zvykne i na šibenici,“ říkal táta. A aby to ženstvo v mé věkové kategorii 55+ stárlo o něco pomaleji a kámo se zase na dalším setkání příliš nevyděsil, chodím plavat a cvičit s muži a ženami o generaci dvě mladšími. A s příchozím jarem vyrazím do ulic jako pretty woman se širokým úsměvem ve tváři. Třebaže o hodinu dřív. Sice den, dva budu po městě pobíhat jako zombie, ale pak se vše srovná a na nějakou hodinu sem, hodinu tam si ani nevzpomenu. Život beru sportovně. Živá z něho stejně nevyváznu.
https://cn.iprima.cz.>letni-cas-zmena
