Článek
Je to zvláštní. Folk byl vždycky spíše menšinový žánr a nikdo z umělců z řad folkařů či kotlíkářů nijak kontroverzně nevyčníval z řady. Rčení, že výjimka potvrzuje pravidlo však dokonale naplnil Jaromír Nohavica. Tolik emocí, obdivu i zatracování, lásky i nenávisti, porozumění i odsuzování… Je až neuvěřitelné, co obyčejný člověk z masa kostí může způsobit ve společnosti jen tím, že skládá, hraje a zpívá, překládá.
Osudy pana Nohavici byly pitvány ve veřejném prostoru už stokrát a víc. Každá další pitva by byla už nejspíš jaksi nevhodně a necitlivě navíc. A nebýt nedávno vydané knihy historika a spisovatele Přemysla Houdy, nejspíš bych celou tuhle válku už nekomentoval. Kniha s názvem Nohavica a (jeho) naše malá válka přišla v pravý čas. Možná nabídla usmíření a pochopení. Určitě však nabídla čtenáři reálný pohled za pomocí pouhých faktů, sebraných poznámek z archivu pana Nohavici, spisů, výpovědi lidí z blízkého okolí apod.
Nechci tady rozhodně prezentovat celý obsah knihy, leč alespoň toto musím. Z uvedených faktů totiž vyplývá, že Jaromír Nohavica nikdy nepodepsal vědomou spolupráci s STB. Byl v tzv. „nuceném“ styku. Panu Nohavicovi rovněž nikdy nebyla vyplacena ani koruna za nějaké udání či jinou službu. Tyto jidášské peníze však nesmrděly jiným umělcům. Pracovník státní bezpečnosti, který měl Nohavicu na starosti se vyjadřuje takto: Nikdy nikoho neudal, on takový nebyl, neubližoval lidem. Pravdou je, že se Nohavica jistého prohřešku dopustil. To, když podepsal nějakou petici, načež se o tom zmínil a prozradil i jméno paní, která tuto petici organizovala. Avšak STB nepovažovala za nutné se tímto zabývat, a tak paní organizátorka nebyla nijak postihovaná. Což je tedy spíše polehčující okolnost než nějaký důkaz neviny.
Velmi mě ale zajímalo, proč a jak se Jaromír vůbec ocitnul v kanceláři STB. Příčinu můžeme hledat paradoxně u těch, u nichž bychom se toho nikdy nenadáli. Když Nohavica v osmdesátých letech prudce stoupal na popularitě, byly některé jeho písně z koncertů na páscích vyvezeny na západ a jednoho krásného dne tyto písně odvysílalo rádio Svobodná Evropa. Bez svolení, a dokonce bez vědomí autora. Že STB toto ilegální rádio bedlivě poslouchalo, věděl a ví každý. Přirozeně to věděli i v Mnichově. Pan Nohavica záhy dostal doporučený dopis s výzvou…
Je pro mě nepochopitelné jak to „hodné“ západní rádio jen tak a v bezpečí svého azylu poslalo do chřtánu zločinné organizace mladého muže s kytarou. Jaromír sice mohl výzvu ignorovat, ale všichni víme, co by následovalo. Zatčení, výslechy… Výzvy tedy uposlechnul a začal vyjednávat. Jak několikrát autor knihy zdůrazňuje. Vyjednávat…
Kniha Přemysla Houdy rozhodně stojí za přečtení. Dozvíte se, jak to bylo s vyhroceným sporem Nohavica versus Kryl, dozvíte se něco o nakreslené skice vídeňského bytu spisovatele Pavla Kohouta, kterážto skica byla načrtnutá pro potřeby STB a údajně se našla v Nohavicovém spisu, atd… Za zmínku rozhodně stojí uveřejněný rozhovor s polskou novinářkou Teresou Drozdou. Tento rozhovor je lidsky velmi silný.
Po odložení přečtené knihy však nedostaneme žádnou jednoznačnou odpověď. Nedočkáme se odsouzení ani milosti. Jen možná více pohlédneme tím, alespoň jedním empatičtějším okem pod pokličku samotného Jaromíra Nohavici. Zatímco tím druhým a přísnějším můžeme pohlédnout na sebe sama. Protože když na někoho uspořádáme hon nejspíš máme strach, aby nehonili nakonec nás. Nikdo z nás neví, co musel pan Nohavica prožívat. Nevíme nic o jeho traumatech, vnitřním boji, boji s alkoholem, pokušeních, tlaku komunistické moci, tlaku společnosti atd. On sám pokládá otázku: Kde jste byli, když doopravdy pršelo?
Myslím, že je věcí charakteru každého z nás, jak přistupujeme k veřejnému prostoru. Někdo obětuje chvilku času a přečte si fakta. Bude se snažit pochopit, třebaže může kategoricky nesouhlasit. Jiný může třeba složit tří akordovou, hanebnou a lynčující slátaninu s názvem Udavač z Těšína. Proti gustu žádný dišputát.
Jaromírův celoživotní boj možná spočívá i v tom, že ho společnost chce vlastnit. Společnost důrazně naléhá, aby se takto veleznámý umělec jednoznačně přihlásil k té jejich jediné pravdě. Jiní ho zase žádají, aby tu jedinou pravdu označil za lež. Jenže on jaksi odmítá přijmout příběh o jedné pravdě a jedné lži, což mnohé nositele té jediné pravdy zneklidňuje a dráždí.
Jaromír Nohavica je jen člověk. Jako my všichni ostatní. Má právo myslet si co chce a názorově se vyhraňovat dle svého vědomí a svědomí. Má právo i chybovat. Rozhodně má ovšem právo na svůj svobodný, soukromý prostor. Kdo jsme my, abychom ho soudili? Manipulovali a tlačili někam kam on sám nechce? Nechme tedy Jaromíru Nohavicovi alespoň ten pomyslný čtvrt čtverečního metru pro žití… Bojuje o to celý život.
Zdroj a inspirace: Kniha „Nohavica a (jeho) naše malá válka“. Tučně jsou zvýrazněná slova použita v této knize.
