Článek
Nepodařilo se mi zjistit, od kdy se datuje tato hloupá a v podstatě směšná civilizační choroba.
Vědci, historikové, psychologové a sociální analytici tuto nemoc nazývají různě. V biblickém Novém zákoně se často vyskytuje slovo „pokrytectví“. Kdykoli se totiž Ježíš Nazaretský hněval, používal toto slovo. Diplomatičtější osvícenec by patrně použil diplomatičtější ekvivalent. Neupřímná okázalost. Zástupce střední třídy by si bral míň servítek a okázalost označil jako falešnou. Kdežto předák odborových svazů na Ostravsku by rozhodně neváhal označit člověka „trpícího“ touto chorobou jako falešného cypa.
Domnívám se však, že tato vlastnost či choroba není člověku dána. Není vrozená. Pravda. Čerstvě narozené dítě je svým řevem velmi okázalé, ale nikoli falešné. Své základní potřeby předem (i když nahlas) hlásí, ale není ve svých potřebách zištný a když se na své rodiče mile usměje, neznamená to, že tím loudí po svých rodičích nový počítač či foťák. Znamená to jediné. Jsem spokojen, třebaže nemám ani foťák, ani počítač.
Celá ta mašinérie vypukne později. Dítě navštěvuje školu, kouká na TV, loví informace na internetu. A tady se pomalu, ale jistě, dostává do dětské duše ta viróza. Duše je zasažena nemocí. Není člověk, který by touto nemocí nebyl nakažen.
Nejsem žádný příkladný křesťan. Přesto si dovolím napsat, že jedinou upřímnou, nepokryteckou osobností je Bůh.
Příběh z Bible, v němž hraje hlavní roli Noe, zná jistě i ten nejzarytější ateista. Nebojte se prosím. Nechci tady nikoho přesvědčovat o pravdivosti tohoto příběhu. Mne na té historce zaujala jiná myšlenka. Bůh se rozhodnul skoncovat se světem, ale přesto chtěl zachovat každý jeden druh živočichů. Tedy včetně lidí. K tomu si vybral jediného spravedlivého člověka, jenž se jmenuje Noe. Noe byl prvním člověkem na zemi (dle Bible), který založil vinici a vyrobil první alkoholický nápoj. Zlí jazykové tvrdí , že Noe byl i prvním člověkem, jenž měl problém s alkoholem.
A tak si říkám: Mohl být jediný spravedlivý člověk na zemi člověk, kterýž se občas napil? Možná ano. Pokud se budeme dívat člověku dovnitř, nikoli na jeho „okázalý“ povrch. Kdyby tenkrát o jediném spravedlivém člověku rozhodoval třeba dr. Nešpor, který dnes systematicky pořádá hon na skutečné či jen domnělé závisláky, nejspíš by vybral okázalou personu. Zapřisáhlý abstinent, vzorný manžel a otec, příkladný pracovník, vyznamenaný všemi řády… Ale srdce z kamene…
Bůh se rozhodoval bez zbytečných okázalostí i dál. Vyvolený židovský národ osvobodil z egyptského otroctví Mojžíš. Rozmazlený hejsek z egyptského dvora, stíhán za vraždu. Obdivovatele akčních filmů nejspíš Bůh velmi zklamal, když proti Goliášovi postavil kluka s prakem. A majitele rádoby ctnostných mravů nejspíš do červena rozzuří skutečnost, že David lámal srdce i těla dívek ještě dlouho poté…
Napadá mě, jestli třeba náhodou ten Bůh nevidí dál, než jsme my lidé ochotni připustit. Vybíral si totiž obyčejné lidi. Ne hrdiny. My vidíme povrch. Čím okázalejší, tím lepší. Jiný vidí nitro. Čím skromnější, tím lepší… Tito lidé ve své skromnosti velmi dobře věděli, co je trápí a čím jsou před Bohem zahanbeni. Dokázali to pojmenovat, přiznat a nezakrývat své viny množstvím prázdných slov.
Dostáváme se k Novému zákonu Bible. Nějaký Ježíš, ačkoli bývá označován za krále židovského či Mesiáše, má za matku „jen“ nějakou Marii a za otce (otčíma) obyčejného tesaře Josefa. Přesto má tolik drzosti, že otevřeně a nahlas kritizuje představitele židovské rady, pohrdá mocí Říma a dokonce v chrámu bičem vyhání prodejce a překupníky.
Pro tento účel a jistou symboliku si katolická církev utvořila honosný úřad papeže. Dokonce neváhala a neváhá ani dnes označit tento post jako zástupce Krista na zemi. Jenže lidský jedinec nikdy nebude dokonalý. Nemůže takovému závazku i při sebelepší vůli dostát. Historie tomu dává za pravdu. Ve středověku byli papežové spíše tragikomické figurky a v novodobých dějinách vzpomeňme třeba papeže Pia XII., který nebyl schopen říct Hitlerovi do očí, co si o něm myslí. A tak se šest let schovával za vatikánským bukem. Teprve po válce se rozhoupal. Poskytnul pomoc židům. Ale jen pokřtěným židům. Byla jich jen hrstka. Pravověrní židé nebyli hodni této pomoci. Přestože Kristus ke vzteku všem židům prosadil své učení pro všechny lidi, tedy i pro nežidy. Zkrátka i pro nás, pohany…
Tragikomičnost tohoto nejvyššího církevního úřadu pokračuje. Zatímco Kristus chodil po zemi výhradně pěšky a jediný jeho „dopravní prostředek“ byl oslík, papež se okázale projíždí směšným autíčkem. Ježíš preferuje majetkovou chudobu a své učedníky vyzývá, aby si na své cesty brali pouze hůl. Ježíšův zástupce je v dnešní době naopak obklopen neuvěřitelným bohatstvím.
Ano. To jsme my lidé. Všechno, co děláme, musí být vidět! Ostatní nás musí za to ocenit, vážit si nás, nebo alespoň zatleskat. Ty tam jsou doby, kdy stařenka hodila do chrámové pokladnice svůj poslední měďák. Stařenka přispěla ze svého nedostatku.
Dnes se na různé neziskovky přispívá statisíci či miliony. Ale dárce musí být viděn! Pořádají se k tomuto účelu různé večírky za přítomnosti novinářů. Dárce je náležitě obdivován. Často však peníze slouží kolikrát jako pračka špinavých peněz, případně jsou těžce vydřené jeho zaměstnanci, k nimž se slovutný dárce chová jako arogantní nadutec. Ale to nevadí. Důležitá je vznešená forma, bombastická okázalost. Dávám ze svého dostatku!
Jsem přesvědčen, že pokud Bůh skutečně existuje, velmi upřímně se těmto lidským falešným snahám směje. Kdyby lidé měli tu schopnost vidět lidem dovnitř, nejspíš by se taky smíchy váleli. Ale my tu schopnost nemáme. A tak můžeme dlouhá léta lhát svému okolí. Můžeme manipulovat a ovlivňovat své okolí a to velmi úspěšně.
Možná by nám pomohlo uvědomit si, že jsme omylní. Můžeme věc myslet stokrát dobře, ale uděláme v té věci tisíc chyb. Možná bychom neměli být tak nabubřelí. I papež je jen člověk. Přesto v jeho úřadu dodnes platí právo veta nazvané, jak jinak, než honosně. Právo papežské neomylnosti.
Myslím si, že Bůh má smysl pro humor. A jistě se od srdce zasmál, když četl věty z knihy „My tři a já“ od Vlasty Redla. Kouzlo nechtěného nakonec vtipně vystihuje moji snahu o jakousi výzvu k upřímnosti k sobě samým. Každé neumělé a amatérské herectví bude dřív, nebo později odhaleno…
My tři materialisté, vlažní ve víře, máme v tomto ohledu nyní již zcela jasno. Bůh samozřejmě existuje, a nejen to, my dokonce víme, jak se jmenuje a kde bydlí.
Přišli jsme na to (jak jinak) v kostele… Mše se chýlila k závěru. Pan farář trpělivě předčítal svým prokřehlým ovečkám z pozdravného dopisu od olomouckého arcibiskupa…
Zbystřil jsem právě včas, aby moji mysl zasáhla jako rána kladivem informace, jejíž fatální smysl ostatní přítomní nejspíš přeslechli.
Než se chrámem rozezněl závěrečný akord varhan, kazatel se slavnostně rozhlédl a dodal:
„K čemuž nám dopomáhej Bůh, Josef Vrána, Olomouc.“
Zdroje:
Bible
Kniha - My tři a já. (Autor -Vlasta Redl)
