Článek
Atmosféra při pravidelném cestování autobusovou linkou bývá většinou nudná a stereotypní. Vídáte stále stejné tváře a znáte i jednotlivé šoféry podle nichž víte, zda se máte během cesty více držet a obávat se o své zdraví či zda můžete klidně spát, třebaže s vědomím, že přípoj zcela jistě nestihnete.
Na jedné lince se však často za volantem objevoval postarší pán, kterého měli všichni rádi. Tedy ne úplně všichni, ale drtivá většina ano. Byl uctivý, jezdil slušně a na čas. Často zastavil i mimo zastávku a zkrátil tak cestujícím pěší túru domů, ačkoli tím hodně riskoval, neboť předpisy všemocného přepravce toto přísně zakazovaly.
Tento pán však také vynikal jednou zvláštností. Každého nastoupivšího pasažéra velmi nahlas pozdravil. I děti. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby ovšem ten pozdrav nebyl zpívaný. Pokud někdy nastoupíte do autobusu ve kterém sedí náš uctivý šofér, uslyšíte vysokým hlasem a velmi nahlas zpívanou ódu, zvanou „dobrýýý déén.“
Náhodný cestující po takovém pozdravu vyloudí úsměv na tváři a je potěšen vtipnou uctivostí řidiče. Ovšem pravidelní „štamgasti“ dopravující se od pondělí do pátku touto linkou do práce a zpět bývají často podrážděni, neboť tento úryvek z bůhví jaké opery slyší často i padesátkrát denně, násobeno dvěma při jízdě zpět.
Jedním takovým štamgastem, kterého takový pěvecký výkon přiváděl k nepříčetnosti, byl Josef. Oproti tenoru řidiče oplýval hlubokým, nakřáplým basem. Což dávalo tušit, že bývá štamgastem i v jiných zařízeních, než jsou linkové autobusy. Zejména po ránu, jež bylo pro Josefa vždy velkým utrpením, Josef zuřil a vzteky rudnul, když jeho uši nedobrovolně vyslechly zpěvný pozdrav.
Řidič brzy zaznamenal Josefovu averzi a škodolibě a jen pro něho přidával výšku a intenzitu svého hlasu. Často to přehnal a jeho hlas přeskočil do fistule, což mělo za následek, že se Josef chytal za levou stranu svého hrudního koše kde zřejmě cítil palčivou bolest.
Jak čas běžel, staly se tyto slovní střety tradičními. Josef si sedal vždy až dozadu, aby alespoň trochu zmírnil své utrpení a v jeho uších se nacházely špunty, co by ochrana sluchu, které „fasoval“ u svého zaměstnavatele. Pomáhalo mu to však zřejmě nemnoho. Soudím tak podle jeho reakcí.
Když jsme přijížděli k zastávce, na níž čekalo 15 lidí, Josef se zbožně pokřižoval a pohansky zaklel. Šofér naopak vida takový početný úlovek, zhluboka se nadechl a počal zpívat svůj part.
Nic však netrvá věčně. Šofér postupně ubíral ze své škodolibosti a Josef se někdy dokonce na něho tu a tam usmál. Stereotyp cestování by nakonec byl jistě zvítězil, kdyby nedošlo k jisté drobné příhodě.
Bylo parné odpoledne. Autobus zel poloprázdnotou. Většina pravidelných i náhodných pasažérů trávila dovolenou. Na zastávkách skoro nikdo nepřistupoval a tak „dobrých dnů“ bylo pomálu. Josef v zadní části vozu spokojeně a poklidně klimbal. Řidič si rukou na volantu vyklepával rytmus písně znějící z jeho autorádia. Klidnou a svižnou jízdu však přerušil skřípavý zvuk brzd. Několik tašek a batůžků se nedobrovolně přemístilo do přední části vozu. Jim v patách se nekoordinovaně přemisťoval i Josef. Řidič vyběhl ven, aby se ujistil, zda nedošlo ke zranění osádky vozu před ním, které divoce brzdilo ve snaze vyhnout se střetu se srnou. Vše dopadlo dobře. K nárazu se zvěří nedošlo, o čemž svědčila vzdálená silueta divoce sprintující srny v blízkém poli.
Všem dřímajícím cestujícím bylo tedy jasné, že jízda bude pokračovat nerušeně dále.
Ovšem ne tak Josefovi. Otlučen o sedačky, když se při intenzivním brždění a dřímajíce nestačil o něco zachytit. Frustrován každodenním, nevyžádaným poslechem pozdravné árie. Rozhodnul se tedy konat. Využil doby, kdy byl šofér mimo svou kabinu a pohodlně se usadil do sedačky řidiče.
Josef však nehodlal unést autobus. Ve chvíli, kdy se řidič autobusu vracel zpátky za volant se Josef na něho mile usmál a pak s vypjetím všech sil změnil svůj nakřáplý basbaryton na tenor a možná i na hysterický soprán…“Dobrýý déén“
V tom tichu a v poněkud napjaté atmosféře byl Josefův vrcholný herecký výkon zcela osvobozující a způsobil hlasitý smích nejen osádky autobusu, ale i samotného šoféra…
Zdroj:
Dlouholeté osobní zkušenosti a dojmy s veřejnou dopravou.
