Článek
„Jakto, že občas některá hovínka smrdí a některá ne?“ Ptá se mě moje ani ne tříletá dcera, s velmi zaujatým výrazem ve tváři. A já, odjakživa výřečná osoba, najednou nemám co říct.
Směju se na celé kolo a jen pronáším: „To tak někdy bývá no.“
A jak mi dcerka roste před očima, zjišťuji, že ten velký svět je pro ni plný ještě větších zajímavostí a není radno její objevy a dotazy jakkoliv bagatelizovat, humorizovat nebo se ji snad snažit převést.
Děti totiž mají pod čepicí mnohem více než se může zdát.
Mám pro vás pár příběhů, kterým se musím stále smát.
...
Je pozdní odpoledne a na návštěvu přišla kamarádka s malým Zdeněčkem. Děti si spolu chvíli hrají, načež dcerka chce čůrat a peláší vstříc nočníku volajíc: „Zdeněčků, chceš taky čůat? Mám dva nočníky.“
Dvouletý Zdeněček po vzoru dcery stahuje kalhoty, chvilku se pere s plenkou, kterou mu kamarádka dala, protože nechtěla, aby nám počůral podlahu, ovšem doma už vesele dovádí v pořádných trenýrkách pro mladé pány.
Chlapeček utíká a vzápětí vznese jakýsi bojový pokřik a žene se dál, usednout vedle dcerky na druhý nočník. S výrazem úžasného dobrodružství. Po prekérném sundání všech vrstev a polebedění si na toaletě Zdeněček pronese: „Čuat nebudu, ale lád si tu posedím, podívej Anďo.“ A dcerka s veškerou vážností kontroluje situaci. Poté pronáší: „Zdeneček nečůal, ale lád si na nočníku posedí.“ S kamarádkou jdeme do kolen a smějeme se. Děti se na nás dívají pohledem, že se jejich matky asi zbláznily.
...
Není to tak dlouho, co jsme si společně s dětmi hráli venku a honili se, švagr v zápalu hry, kdy se zřejmě vžil do nějakého asijského letounu zakřičel „Hačimó“ a zahájil útok hračkou letadla. Děti však slyšely „PEČIVÓ“. A nyní, při jakékoliv lumpačině, s naprosto odhodlaným výrazem křičí ono „PEČIVÓ“ a u nás doma se z toho stal pomalu pozdrav, aniž bychom tušili proč.
V jiný den si babička s dědou na sebe ušili bič a začali dcerku vozit na svých zádech a přitom lézt po čtyřech. Ve víru hry děda lehce usedl na babiččina záda, že bude jezdit také, ovšem dcerka s rukama v bok řekla: „Ale dědo, to je přece nesmysl.“ A tak děda poslušně slezl z babičky a šel si hrát jinak.
Ještě ten den, jakmile se dcerka navečeřela pronesla: „Tak a teď si dám pivo.“
„Kdepak, to můžeš až budeš velká.“ Odpovídám jí a usmívám se.
„Jo, až budu velká dám si pivo a klobásu a budu dělat kartou píp.“ Říká velmi rozhodně.
„Jasně, pivo nepiju, ale klobásu si dáme spolu.“
„Tak jo. A ploč nepiješ pivo?“
A tak dalších dobrých deset minut debatujeme o pivě.
...
Moc ráda vzpomínám, jak jsme byli nedávno s partou přátel na horách, poslední den jsme uklízeli chalupu. Děti si spolu hrály, my dospěláci střídavě dozorovali, balili poslední zavazadla, tatínci nosili do aut. Najednou slyšíme velký hluk ze společné velké místnosti na chatě, sbíháme se kolem dětí a zjišťujeme, že se pár minut před odjezdem děti rozhodly přestěhovat celý pokoj. Než kdokoliv z nás zareaguje, chopí se slova tříletý Filípek a volá na ostatní děti: „No ste nolmální?!“ Ruce v bok, oči vykulené a energicky přidává. „Nekoukejte, jdeme všichni uklízet!“
Nebylo třeba hovořit dál, všichni jsme se dali do úklidu.
...
Na závěr, poslední měsíce, každý večer, když jdeme s Andrejkou spinkat, tak se dcerka loučí s tatínkem. Ovšem čas od času mu před spaním dává různé rády, naposledy: „Tatínku, až půjdeš spinkat, nezapomeň se vyčůat, aby ses v noci nepočůlal.“ A tatínek s úsměvem, ale notnou dávkou vážnosti radu přijímá a demonstrativně odchází na WC. A dcerka spokojeně usíná, důvěřivá ve svůj okolní dětský svět a dění a já usínám s ní a doufám, že jí tahle výřečnost, radost a objevování všeho hezkého vydrží co nejdéle.
PEČIVÓ
