Článek
Cesta ke spokojenému životu však byla trnitá.
Tomášek se narodil v roce 1992 jako zdravé miminko. Těhotenství i samotný porod proběhl bez komplikací a nebyl důvod pro jakékoliv znepokojení. Během prvních osmnácti měsíců se fyziologicky vyvíjel bez problémů. Reagoval na zvuky, otáčel se za nimi a vyhledával je.
Celá rodina se těšila ze zdravého, čiperného hošíka, který zvládal první slůvka a rozuměl řeči rodičů. Avšak v roce a půl prodělal pneumokokovou meningitidu, díky které ztratil velkou část svého sluchu, ale neohluchl úplně. Pro rodinu to byla těžká doba. Tomášek byl velmi dlouho hospitalizován a lékaři připravovali rodiče na nejhorší, jelikož nebylo velmi dlouho jasné, zda onemocnění přežije.
Nejprve byl v okresní nemocnici, ale při podezření na pneumokokovou meningitidu byl akutně převezen do fakultní nemocnice v Hradci Králové. Pro rodiče to bylo dle jejich slov nejhorší období v životě. Odloučení od syna a boj o jeho život přinášel mamince těžké utrpení.
Po pár týdnech se však Tomík vrátil domů téměř v plné síle.
Rodiče tenkrát byli informováni o možné přítomnosti sluchové vady, ale i přes jejich naléhaní byla plně prokázána téměř až o rok později. Neprodleně po stavení diagnózy bylo Tomáškovi přiděleno sluchadlo, které mělo sice pro přínos, ale ne takový, jak všichni očekávali.
Společně s usilovnou prací rodičů, lékařů, klinické logopedky a Tomáše samotného začal dělat velké pokroky. Než nastoupil do předškolního ročníku v mateřské školce, dokázal plně rozumět všemu a hovořit dostatečně srozumitelně. Bylo tedy jasno. Tomášek bude navštěvovat běžnou základní školu. Celé roky seděl v první lavici, aby dobře viděl na paní učitelku a slyšel jí co možná nejlépe. Ale jak sám vzpomíná, musel často odezírat a sluch zdaleka nebyl tak dokonalý, jak by si přál. Soustředit se na to, co slyší bylo pro něj mnohdy vyčerpávající, školu zvládal, bavila ho, známky nosil střídavé, ale chodil domů unavený. Kamarádů měl poskromnu. Po pár letech ale nastal zlom.
Když bylo Tomovi devět, byla rodině nabídnuta možnost kochleární implantace, které se Tom velmi bál. Na doporučení a ujištění lékaře byl v deseti letech implantován, což pro něj znamenalo velké zlepšení vnímání sluchových vjemů a řečové komunikace. Do dnes vzpomíná na pana lékaře, který mu laskavě a trpělivě vysvětloval, jak operace bude probíhat a jak funguje kochleární implantát.
Díky této operaci se jeho sluch ještě podstatně zlepšil a s ním i jeho mluva. Dokázal vypilovat jednotlivé hlásky tak, že dnes hovoří téměř bez odchylek. Bez každodenního trénování sluchu a řeči to ale nešlo. A ačkoliv i se sluchadlem Toma škola velmi bavila, s kochleárním implantátem se nemusel časem tolik soustředit na sluchové vnímání a zbylo mu tak více sil na všechno ostatní. Známky se mu zlepšily a s nimi rostla i zvídavost a chuť učit se dál.
Jenže jak Tomáš dospíval, začal se za kochleární implantát stydět. I přesto, že hovořil téměř stejně jako jeho vrstevníci, ničím se od nich nelišil, tak pociťoval jinakost.
Nikdy se se šikanou nesetkal, spolužáci se k němu chovali pěkně, ale sám říká, že nikdy neměl na základní škole nejlepšího kamaráda. V lavici seděl sám. Nechal si tak narůst delší a vlasy, nosil kšiltovky a různé čepice, aby implantát nebyl vidět. Byl spíše uzavřený.
Po základní škole se vyučil kuchařem. Vaření ho baví do dnes a již tenkrát byl ze třídy nejlepší. A ačkoliv neměl se spolužáky problém, pořád se cítil sám. Byl například jediný, kdo neměl během učňáku přítelkyni, návštěva zábavy nebo diskotéky pro něj byla nepřijatelná. Neboť i přes velikou technickou kvalitu implantátu pro něj nebyl poslech hudby nikdy komfortní.
A když mu pak bylo nabídnuto místo kuchaře v místním hotelu, byl rád, ale cítil, že to není to, co by si přál. Chtěl poznat ještě něco jiného. Měl obavy, že si tímto způsobem nenajde opravdové přátele a přítelkyni.
Stěhování do Hradce Králové
Sám si našel na internetu skupinu mladistvých se sluchovým postižením v různé míře a většina z nich studovala na střední a vyšší odborné škole v Hradci Králové.
Po učilišti tak poprosil rodiče, zda by místo nástupu do práce mohl odjet do tohoto města a zkusit tam trošku jiný život. Ačkoliv se rodiče o Tomáše velmi báli, plně ho v tom podpořili.
Místo vaření se tak Tom začal zabydlovat na tamějším internátu školy pro sluchově postižené.
„Bylo to pro mě jako sen. Najednou jsem nebyl jediný jiný. Vlastně tam byl každý s nějakou sluchovou pomůckou nebo někteří neslyšeli vůbec. Kluci, holky, mladší, starší a já jsem najednou nebyl sám.“ Vzpomíná Tomáš zpětně.
Nejen, že si Tomáš dodělal maturitu, ale pokračoval i vyšší odbornou školou. Ovšem jak sám říká, přesun do Hradce mu dal mnohem víc.
„Naučili mě tady žít úplně jiný život, který mě bavil daleko víc. Našel jsem si skutečné kamarády, přítelkyni. Ostatní mi ukázali i kulturní život a mnoho dalších možností, které Hradec nabízí, třeba divadlo pro neslyšící. Taky s kamarády pravidelně chodím na squash.“
Po ukončení studia chtěl v Hradci zůstat, a jelikož tam měl mnoho přátel, domluvil se s nimi na společném bydlení ve velkém bytě. Vášeň k vaření ho ale neopustila, zároveň se naučil téměř dokonale ovládat znakový jazyk a v tomto oboru vystudoval právě onu vyšší odbornou školu.
Dnes se živí jako kuchař v jedné z tamních restaurací a zároveň funguje jako erudovaný tlumočník znakového jazyka.
Tomášova maminka do dnes vzpomíná, že definitivní stěhování Tomáše do Hradce Králové pro ni bylo to nejtěžší ale zároveň nejlepší rozhodnutí v životě, neboť vnímá, že syn je skutečně šťastný. Navíc se pravidelně vídají několikrát za měsíc.
Tomáš je rodičům vděčný, že ho při studiu podpořili a nechali ho žít v Hradci, avšak i on přiznává, že to nebylo lehké. Spoustu věcí se musel naučit úplně sám a začít fungovat ve velkém městě, které neznal. Navíc se sluchovým postižením, které on sám sice nevnímá jako hendikep, ale majoritní společnosti musel dle jeho slov často dokazovat, že je stejně dobrý jako ostatní.
„Do čtyřech zaměstnání na pozici kuchaře mě nevzali jen kvůli kochleárnímu implantátu. V jedné restauraci se mě dokonce ptali, zda umím zapnout sporák. Když jsem šel na pátý pohovor, nesl jsem s sebou v krabičce svíčkovou s karlovarským knedlíkem a pečené husí stehno s červeným zelím, abych jim tam dal ochutnat. No a klaplo to, vzali mě.“ Vzpomíná Tomáš s úsměvem.
Dnes je Tomášovi téměř 33 let, nežije již s kamarády, ale s přítelkyní, která má sama sluchovou vadu a živí se jako IT specialistka. Oba se shodují, že předsudky většinové společnosti vůči lidem se sluchovým postižením jsou stále veliké. Jelikož má téměř vždy vada sluchu vliv na verbální projev. Tomáš říká, že si lidé v jeho okolí často myslí, že má zároveň mentální postižení, ale samozřejmě tomu tak není.
Tomova přítelkyně Kateřina říká, že i ona musela často v pracovním kolektivu dokazovat, že je stejně dobrá jako ostatní. I ona vnímá, že dle kvality řeči je pak člověk přijímán mezi ostatní. A pokud někdo mluví hůř, je automaticky považován na retardovaného. Katka má však veselou a svéráznou povahu a v práci zapadla. Kamarády má však spíše mezi sluchově postiženými.
Zdroje:
Rozhovor s Tomášem a jeho rodiči, rozhovor s Kateřinou
*Oba mají pro účely toho článku změněná jména, jelikož si přáli zůstat v anonymitě.
