Článek
S Monikou se znám snad od svých patnácti let. Její pravé jméno je jiné, pro vyprávění tohoto článku si přála zůstat v anonymitě, neboť je pro ni mnoho věcí stále citlivých.
V rámci své vlastní terapie a jakožto možnou pomoc dalším ženám se rozhodla svůj příběh zveřejnit.
Naše přátelství začínalo pomalu. Kdysi jsme se potkávaly na různých letních akcích, postupně na sebe „narážely“ v malém městečku až komicky často. A tak jsme se začaly zdravit, psát si na tehdejší platformě ICQ a staly se z nás dobré kamarádky. Rozuměly jsme si, měly jsme společný humor i náhled na svět.
Když jí bylo zhruba dvacet, potkala o dva roky staršího kluka, který měl v našem městečku prarodiče. Samozřejmě jsme o jeho existenci věděly. Byl krásný, vysoký, charismatický, na první dojem galantní, veselý a hodný. Kde kdo by za něj dal ruku do ohně. A když si vybral Moniku mezi mnoha dalšími dívkami, byla šťastná a já s ní.
Nejprve se jen tak scházeli, jelikož to Monča brala pouze jako letní lásku. Držela se hodně zpátky. Nevěřila si natolik, že by mohla být pro něj ta pravá. I přesto, že byla a stále je jedinečná.
Celé léto spolu randili a já jí to moc přála. Ačkoliv nechtěla, bláznivě se do něj zamilovala. Nosil jí květiny, nechával pro ni hrát písně a ostatním dívkám dával najevo, že Monika je jen jedna. Po létě se ale vrátil do Prahy a ona měla zlomené srdce. Když se vrátil další rok, opakovalo se to a jejich vztah se prohloubil. Monča se za ním odstěhovala do Prahy, domů jezdila méně a méně a i naše přátelství již nebylo takové.
Kontaktovala jsem ji vždy já, odpovědi byly strohé až přestala komunikovat úplně, neodpovídala na žádnou zprávu ani dotaz. Na sociálních sítích se téměř odmlčena a já o ní tři roky nevěděla téměř nic.
Čas od času jsem potkala její rodiče, ptala se, jak se má a nechala ji pozdravovat. Oni vždy jen konstatovali, že dobrý, a to bylo vše.
Jednou, při takovém shledání, si její tatík posteskl, že jezdí domů opravdu málo, moc nevolá, a že za to může jistě ten její přítel. Její mamka zas pronesla, že už není taková jako dřív. Trošku mi zatrnulo a Monče jsem napsala na pracovní e-mail, bez odezvy.
O pár měsíců později jsem ji potkala v našem malém městečku a téměř ji nepoznala. Její dlouhé vlasy byly skoro o 30 cm kratší a zvláštně odbarvené. Monča byla hubená, bez úsměvu a koukala do země. Nepoznala bych ji, kdyby se na mě nepodívala a téměř šeptem s omluvou neřekla, že ví, že jsem jí psala. Vzpomínám si, jak tenkrát hned uhnula pohledem.
Také řekla, že tu teď bude častěji, neboť její mamka onemocněla a ať za ní přijdu, ale jen ve čtvrtek nebo pátek, jindy ne. Říkala tenkrát se zvláštním důrazem.
A tak jsem jí dle přání navštívila. Byla roztěkaná, nesvá, pořád kontrolovala telefon. Její nemocná maminka vypadala v lepší kondici než ona.
Nevydržela jsem to, pevně ji objala a ona se ke mně přivinula jak malé dítě. Byla tak drobná a já poprvé opravdu viděla, jak moc se změnila. Z energické, veselé holky, která se nebojí mluvit nahlas a jít si za svým, se stala tichá, hubená žena, která se i přes vysokoškolské zdravotnické vzdělání živila jako prodavačka. Nic proti tomuto povolání nemám, ale Monika byla ambiciózní a toužila po pozici kvalifikované porodní asistentky. Byl to její sen, milovala děti, vysoká ji bavila, hltala informace a já nechápala, co se stalo.
Když jsem naléhala, ať se mi svěří, vždy to vysvětlila nemocí své matky. Byla jsem asi až přehnaně dotěrná, ale těžko se mi to nechávalo být, jak mi často říkala.
Scházely jsme se pravidelně týden co týden, až se mi jednou svěřila, že se jí vůbec nechce zpět do Prahy. Následující týden nedorazila a opět přestala komunikovat. O svém partnerovi nehovořila, na dotazy jak se má a co dělá, neodpovídala a i v létě nosila dlouhý rukáv.
Její rodiče se mi svěřili, že o ni mají strach a mají podezření, že se k ní partner nechová dobře. Stejně jsem to cítila i já. Diskutovali jsme o tom snad tisíckrát, rodiče za ní jezdili do Prahy, ale nikdy jsme neměli žádný důkaz. Navíc se k ní její partner před námi choval úplně normálně, někdo by řekl, že i velmi pěkně. A dokonce se jejím rodičům svěřil, že má o Moniku strach a neví, jestli náhodu nepije.
Opět jsme přemýšleli, zvažovali možnosti, ale nesedělo nám to.
Když se stav její maminky zhoršil a ona opět začala jezdit k rodičům, napsala mi zprávu. „Jsem tu i s ním, nechoď sem, asi, ale prosím pomoz mi, neodpovídej. Mon.“ Přišla z jiného čísla a já měla husí kůži.
Zůstala jsem naprosto v šoku. A ačkoliv jsem dospělý člověk, který dokáže zachovat chladnou hlavu, obvykle si vím rady a jsem racionální, absolutně jsem nevěděla, jak v tuto chvíli reagovat a nebyla jsem schopna regulovat své emoce.
Mám volat policii? Došlo mi, že na její rodiče ani další příbuzné nemám číslo.
Po zvážení všech možností jsme tam vyrazili s manželem, bez jakéhokoliv plánu. Přišel nám otevřít Moničin přítel s výrazem naprosto lhostejným, se semknutý rty pronesl, že Monika nemá čas. Manžel razantně odpověděl, že nejdeme za Monikou, ale za jejím tátou, který nám má pomáhat s prací na domě, a že jsme domluveni na schůzce. Nepatrně do něho vrazil a razili jsme si cestu dál. Já byla nervózní jak nikdy dřív. Muselo na mě být snad i vidět, že se celá třesu.
„Nejsou tady.“ Volal přísně.
„Počkáme na ně, uvaříš nám kafe?“ odpověděl manžel provokativně vesele a šli jsme dál. Nikdy na tenhle den nezapomenu.
Došli jsme dovnitř a z obýváku vyšla vystrašená Monča snažící se tvářit, že je v pohodě. Já na jejím pohledu viděla, že prosí o pomoc. I slepý by poznal, že není v pořádku, stála nakrčená, jednou rukou si držela břicho a tvář ji rudla.
Jelikož jediný, kdy byl v té době jakž takž v klidu, byl můj manžel, vyzval mě, ať vezmu Moniku do koupelny. Ta se ke mně okamžitě přivinula jak malé dítě.
Její partner začal více než hystericky hulákat, ať vypadneme, a že Monika nikam nepůjde. Rozkazoval jí, ať jde okamžitě k němu a dokonce použil frázi, že by si přál miminko. Já cítila, že Monča bojuje sama se sebou a o to pevněji jsem jí objala.
Manžel ho velmi razantně posadil na židli. Vytáhl svůj policejní průkaz, hodil ho před něj a volal 158, přičemž ho okamžitě do telefonu identifikoval.
Monika se mi začala hroutit před očima, plakat a společně jsme šly pryč.
Její partner na ní volal, byl vulgární, ale náhle začal být najednou nepochopitelně klidný, povýšeně se usmíval. Monika mi později vysvětlila, že toto dělal velmi často, když ho napadlo rychlé řešení, plán, nebo když jí vymyslel nějaký trest.
Bylo mi šíleně mizerně, že někdo naší Monče vymýšlel tresty…
...
Od této události uběhlo třičtvrtě roku. Monika je téměř ta Monča, kterou jsem znala dříve. I když šrámy asi zůstanou navždy a velký kus má ještě před sebou. Vrátila se domů, pracuje v nedalekém městě v porodnici.
Bývalý partner ji od toho roku, co se k němu odstěhovala do Prahy psychicky i fyzicky týral. Pečlivě si své kroky hlídal, manipuloval s ní, prováděl nejrůznější gesta od svých vlastních slz a vymýšlení dojemných scénářů, přes snášení modrého z nebe a zahrnování do nebes až po chválení Monči před celou rodinou a přáteli. Nicméně fyzické násilí bylo čím dál více intenzivní a v momentě, kdy Monika začala častěji jezdit k rodičům, měl pocit, že ji ztrácí, a s tím i kontrolu nad ní. A začal tak ve svém tyranství chybovat.
Monika během let přišla o všechny své přátele, stýkala se pouze se svým přítelem a jeho kamarády (mezi kterými byl pochopitelně okouzlující), kolegyní z druhé směny a sporadicky se svou rodinou.
Nemohla se oblékat tak, jak chtěla. Líčit se, jak chtěla, jíst, co chtěla. Když se snažila bojovat, udělal oběť sám ze sebe, ponižoval ji a obral o veškeré sebevědomí. Hlídal jí telefon i bankovní účet, připravil ji i o ambice.
Všechno velmi postupně, až nebyla schopna se z koloběhu dostat ven a velmi o sobě pochybovala. Každý den.
...
Monika na expartnera podala trestní oznámení, které později stáhla, nechce s ním mít nic společného. Ovšem ukázalo se, že není první ženou, ke které se choval tímto způsobem. Během vztahu s Monikou měl několik dalších poměrů a v současné době probíhá trestní řízení podané od jiné z žen. Nyní Monika zvažuje svědectví, které pravděpodobně zvládne, ovšem situace je pro ni velmi těžká.
SMS, která mi tenkrát přišla z neznámého telefonního čísla, byla z mobilu její mamky. Nechala ho schválně doma, jakože ho zapomněla v koupelně. Její tatínek vezl mamku k lékaři a neměli dobrý pocit z toho, že je s bývalým partnerem sama doma.
Tatínek stihl Monice poslat zprávu v momentě, kdy její bývalý partner byl rodiče galantně vyprovodit, pomoci Moničině mamce do auta a za rodiči zavřít těžké dveře.
...
I přesto, že se Monča ze spárů tyrana dostala, kontaktovala jednu z organizací poskytující pomoc pro týrané ženy a považuje to za nejlepší rozhodnutí ve svém životě za poslední dlouhá léta. Pomohli jí vybrat výbornou psycholožku, se kterou pracuje na mnoha úrovních své osobnosti a je s ní velmi spokojená. Setkala se s dalšími ženami s podobným příběhem a pochopila, že nic z toho nebyla její chyba a může zase žít plnohodnotný život plný lásky, veselí apod. Zároveň je schopná již o své minulosti hovořit, pomáhat ostatním a konečně se zase upřímně směje.
Zdravotní stav její maminky se lepší.
Závěrem by Monika ráda řekla, že i přesto, že ví, jak moc je to těžké, tak existuje řešení takto závažných situací a nikdo toto nemusí snášet. Je nutné vědět, že tyran se nikdy nezmění i přes všechna krásná slova a gesta, že na každou týranou ženu čeká někdo lepší, že každá týraná žena je mnohem šikovnější, krásnější a schopnější, než si myslí ona i její partner. Že nikdo nemusí být s někým, s kým není spokojený, jen proto, že se bojí, co se bude dít.
Monika měla hlídaný telefon, sociální sítě, bankovní účet. Pracovala v malém stánku v nákupním centru, za roky znala dobře několik zákazníků a věří, že by jí většina z nich pomohla, kdyby je poprosila. Jen sebrat odvahu.
E-mail, který jsem jí tenkrát psala, četl provozovatel stánku, předal jí ho a ona se mi svěřila, že již tenkrát byla kousek od toho, aby to někomu řekla.
Proto pokud i vy máte podobné podezření, nevzdávejte snahu o pomoc. Nerozhodujte za dotyčného, ale podpořte jej, že na situaci není sám. Nestyďte se zavolat na policii, ať už městskou nebo státní. Policie může násilníka vykázat z domácnosti až na 10 dní. Soudy jsou na základě důkazu připravené do 48 hodin vydat předběžné opatření, které zakáže přiblížení se násilníka k vám. Komplexní psychosociální, sociálně terapeutická a sociálněprávní pomoc pro ženy, oběti domácího násilí najdete zde.
A hlavně se nestyďte!
Podle výzkumu zažilo fyzické a/nebo sexuální násilí ze strany partnera 22 % žen po 15. roce věku. Tedy skoro každá čtvrtá z nás.
Zdroje:
Výzkum Agentury Evropské unie pro základní práva (FRA)
Násilí na ženách - průzkum napříč EU (2014)
