Článek
Je úterní odpoledne. Jsme na běžném nákupu jako kdykoliv jindy. Mladší dcerka sedí na sedátku v nákupním košíku a baští rohlík. Starší s taťkou dává jablka do pytlíku, já beru pečivo.
Náhle uslyším dětský hlásek, který volá: „Ahoj teto, tady jsem, teto, teto, teto, teto.“ Přičemž každé jednotlivé oslovení zní úplně jinak. A také slyším, jak nahé nožky dupou na podlahu supermarketu. Nemusela bych ani zvednout hlavu, natož se otočit, abych poznala, že jde o Pavlíka, kterého znám téměř od narození.
Jakmile přiběhne, beru ho do náruče, pošimrám ho v kučeravých vlasech v jeho rychlých pohybech cítím, že už chce dolů. On mezitím stihne jemně pohladit dcerku po tváři, kousnout do rohlíku, mě cvrnknout do náušnice a zajímat se, kde je má druhá dcerka.
Pavlíka postavím na zem a on utíká k mrazákům, popadne jogurty a rychlostí blesku se vrací ke svým rodičům, kteří jsou teprve na začátku obchodu. S úsměvem je zdravím a jsem šťastná, že se smějí i oni. Rychle poklábosíme. Mezitím malý čipera zdraví mou starší dcerku, skáče nejprve po jedné noze, potom po druhé. Utíká ke mně, podává mi sýr, který mi spadl, udělá na dcerku několik obličejů a ptá se, jestli mi může nandat čtyři housky. Po mém souhlasu utíká k pečivu, cestou si zpívá, hopsá a tleská, omylem vrazí do košíku jiné paní, omluví se a obíhá ostatní nakupující. Je vidět i slyšet, ale nedělá nic zlého, ale já už vnímat to šuškání a pohledy okolo.
„Tohle je vaše?!“ Říká jízlivě jedna z poměrně mladých žen a ukazuje na Pavlíka.
„Tohle?!“ Ptám se se zdviženým obočím.
„Ten smrad!“ Odpovídá paní.
„Ten chlapeček je náš kamarád, není to smrad, ale moc hodný kluk.“
„Tak si ho zkroťte, nejste tu sami!“
„Obtěžuje vás nějak?“ Ptám se paní, ona něco zabručí a vzápětí vyštěkne. „Podívejte se, co dělá, vrazil mi do košíku a je divokej.“
„Vždyť se vám omluvil, slyšela jsem to. Neudělal to schválně.“ Bráním Pavlíka.
„Je to nevychovanec, kde má jako mámu?“
„Není nevychovanec, jen má zdravotní komplikace, za které nemůže. Jeho maminka s ním ušla veliký kus cesty a teď támhle nakupuje.“ Říkám klidně, paní zírá, já se usměju a hledím si svého.
Pavlík mezitím donese housky a řekne: „Koukej, co umím.“ A začíná skákat, vyhazovat nožky do vzduchu a u toho pod nimi tleskat. Mává rukama, vyplazuje jazyk a moje malá dcerka se směje. Pája přidá na výkonu s cílem pobavit malou a omylem vrazí do deodorantů, asi čtyři spadnou a udělají rachot. Lidé se otáčí a vrtí hlavou. Pavlík broukne pardon a rychle vrací kosmetiku zpět. Uklízí po sobě, vyplázne na mě jazyk, já na něj mrknu a on peláší za svými rodiči. Po cestě se zastaví u svíček, jednu si se zájmem prohlíží a já slyším starého pána, který své ženě říká: „Hele už je tady zase, určitě to chce ukradnout.“ Poté jde za Pavlíkem a hrubě mu říká, ať svíčku okamžitě vrátí a hlavně ať ji nerozbije. „Nerozbiju“, špitne Pavlík a je vidět, že se trošku pána bojí. Svíčku vrací a utíká pryč.
Nejsou však jediní, kteří Pavlíka pozorují, soudí, nerozumí mu, nechápou, že ho rodiče nechají běhat po obchodě jen tak samotného, navíc bez bot.
Je mi to líto, ale vím, že Pavlíka to netrápí a jeho maminku již také ne. Ačkoliv se může zdát, že si rodiče v klidu nakupují, vím, že mají o Pájovi dokonalý přehled. Už měsíce jim funguje systém, že během nákupu se musí Pavlík alespoň desetkrát dotknout nákupního košíku jeho rodičů. Pro malého je super zábava a výzva, pro rodiče kontrola.
Také pravidelně trénují jak se lidé chovají v obchodě a Pavlík už si osvojil, že se tam zdraví, nekřičí se, dává se pozor na ostatní, nevyndávají se věci z regálu bez dovolení. Že nákup nějaký čas trvá a musí se zaplatit. Je to pro něj od minulého roku velký pokrok. Ale to nikdo nevidí. Stejně tak nikdo neví, že se Pavlík narodil předčasně, se srdeční vadou a bylo mu diagnostikované smíšené ADHD .
V momentě, kdy jsme u pokladny Pavlík frontu předbíhá k nám, opět malou dcerku pohladí, dělá na ní další opičky, dá nám na pás nějaké zboží, plácne si se starší dcerkou, všechny nás pozdraví a utíká pryč. Lidé si nás i jeho měří pohledem a otáčí se, když slyší jak Pája volá: „Mami rozsypal jsem voňavky, ale uklidil jsem je a žádná se nerozbila. Můžu dojít pro housky?“
„To seš moc šikovný, jasně že můžeš, pak přijď, půjdeme platit.“ Říká mu klidně jeho maminka, hladí ho po vlasech a Pavlík utíká, co mu nožky stačí.
„No vidíš to?! Já bych mu dal pořádně řemenem přes zadek a byl by klid. A ona ho ještě pochválí.“ Hartusí ten starý pán s opovrhujícím výrazem.
Pavlíkova maminka vnímá všechny tyto pohledy a nevyžádané rady, ale už se s tím naučila pracovat a ví přesně, co je nejdůležitější pro ní a malého synka a za tím si jde. I přesto, že někdy musí ustát negativní pohledy nebo fakt, že je označena za línou, laxní či špatnou mámu.
Ještě před rokem a půl by nákup pravděpodobně probíhal ve stresu, v nervech, s křikem maminky i Pavlíka a situace by byla mnohem horší. Usilovnou prací společně již rodina zvládá mnoho aktivit a krásně se ukazuje, že Pavlík není ani jedno vulgární slovo, kterým byl často okolím pojmenován, ale poměrně bystrý a moc hodný kluk.
Kdyby kdokoliv tušil, co mají společně za sebou, nikdo by si nedovolil nic říct.
Pavlík v létě téměř nenosí boty, pokud to není nutné. Je stále v pohybu a vlivem horka se rychle potí. Nožičky ho pak svědí, není mu to příjemné a vždy pak pláče nebo zuří. Netušili byste ale, kolik lidí dokáže pohoršit pětiletý kluk bez bot. Lidé se na jeho rodiče dívají jako na krkavce, kteří synkovi nedopřejí ani základní věc jako boty a jakmile začnou vnímat Pavlíkovu hyperaktivitu, mají hned jasno. Rodiče dostanou nálepku, že se o syna nestarají a nechávají ho růst jako dříví v lese. Nutno však podotknout, že Pavlík rozhodně není zanedbaný a ani takovým dojmem nepůsobí. Vyrůstá v milujícím, čistém a velmi podnětném prostředí.
...
ADHD (attention deficity hyperactivity disorder/porucha pozornosti s hyperaktivitou) není zdaleka tak banální poruchou, jak ji někteří zjednodušují. A skutečně nejde z dítěte vytlouct. (S tímto přístupem se maminka malého Pavlíka setkává bohužel velmi často.)
Jedná se o neurovývojovu poruchu, u které jsou prokázány vývojové deficity v činnosti mozku, které pochopitelně ovlivňují život jedince v mnoha oblastech. ADHD má několik subtypů a může být i kombinovaná. Konkrétní diagnózu stanovuje dětský psychiatr na základě mnoha vyšetření, včetně psychologického.
(Poznámka maminky Pavlíka: Nikdo vám nemůže od boku říct, že vaše dítě má ADHD. Ani obvodní lékařka, ani paní učitelka ve školce, ani sousedka nebo teta. Pakliže vám to někdo tvrdí a není psychiatr, nenechte se rozhodit. U ADHD se využívá diferenciální diagnostika, aby se vyloučily další možné diagnózy, se kterými se může ADHD zaměnit nebo které se mohou vyskytovat společně.)
Děti jsou často vnímány jako problémové, mimo velkou aktivitu a nepozornost bývá přítomna i impulzivita. Navíc se k základní diagnóze mohou přidružovat další specifické obtíže jako vady a poruchy řeči, poruchy učení, potíže s emocemi či například pamětí. A mnoho dalšího.
Avšak pouze rodiče, odborníci, učitelé a případně další úzce zainteresované osoby vědí, co to skutečně znamená.
"Když se malý narodil, byl naprosto zdravé, normální miminko, dlouhou dobu jsme nepozorovali nic mimořádného. Zpětné si možná říkám, že Pavlíkův velmi špatný spánek mohl něco znamenat. Ostatně špatně spí do dnes. “ Vypráví mi Pavlíkova maminka s tím, že byla často kritizována, že nechává synka dlouho vzhůru. Aniž by kdokoliv chápal, že malý prostě neusne a nemá cenu se dvě hodiny trápit v posteli.
A dnes, když už je zkušenou bojovníci s diagnózou ADHD u svého dítěte, je přesvědčena, že každé velké vztekání a pláč u delšího oblékání nebo čehokoliv jiného, co trvalo déle než byl Pavlík schopen akceptovat, bylo součástí této poruchy.
Ovšem tenkrát neměla s čím srovnávat, nevěděla s čím se potýkají a častokrát si připadala naprosto bezradná s pocitem špatné matky.
„Jak Pavlík rostl, ADHD se umocňovalo a my stále neměli ani tušení, že by syn potřeboval odborné vyšetření, medikamenty a my jako rodina terapii a spoustu znalostí. Motoricky toho chtěl tolik zvládnout, ale vývoj mu to ještě nedovolil. Lezl hrozně krátce, možná pár dnů a hned se začal stavět. Neposeděl, nebyl schopen se učit mluvit a přitom bylo vidět, že nám toho chce tolik říct. A pochopitelně, to vedlo k úmornému vztekání. Nehrál si jako ostatní děti nebo jen velmi krátce. S hračkami házel, třískal s nimi o sebe. Žádná ho nezaujala na delší dobu. Noci jsme proplakávali oba dva. Bylo to šíleně těžké, mezi lidmi byl Pavlík divoký a hlučný. Okolí se na nás dívalo pohoršeně včetně širší rodiny. S manželem jsme byli unavení, frustrovaní, hádali jsme se. Bylo mi líto, že nás nikdo nechce mezi sebe. V hernách se nás stranili, maminky si o nás špitaly…“ Vzpomíná jeho maminka se slzami v očích.
Klíčová byla návštěva klinické logopedky, protože Pavlík ve dvou a půl letech téměř nehovořil a pokud ano, bylo to rychlé, překotné a nesrozumitelné. Právě ona doporučila návštěvu dalších specializovaných pracovišť.
Osobně znám Pavlíka od narození, a když se naučil chodit, hned byl ve spěchu a neustále utíkal. V momentě, kdy se začala správně rozvíjet řeč, odpovídal na prosby ať zpomalí slovy: „Mě to nejde.“
„Když byly Pavlíkovi necelé tři roky, navázali jsme spolupráci se speciálně pedagogickým centrem a ranou péčí. Zpětně si vyčítám, že jsme nezačali dříve. Moc nám to pomohlo.“ Svěřila se mi Páji maminka.
Vím, že díky těmto pracovištím rodina ví, jak s Pavlíkem pracovat, na co se zaměřit a hlavně vidí pokroky.
„Holky z rané péče přivezly výborné didaktické a stimulační pomůcky, které Pavlík vlastně přijal jako hračky a najednou si dokázal hrát. Velký úspěch u nás měl kinetický písek v příjemně svíticí krabici. Hračky, které po stisknutí správné barvy, tvaru, později čísla nebo písmenka zahrály známou písničku. Pavlík má rád pomůcky pro zrakovou stimulaci. Pro mě osobně to byl také moment, kdy jsem mohla nahlas říct své skutečné pocity a obavy a pracovnice z rané péče měly pochopení, nesoudily mě, řekly mi, že je to normální , a že nejsme zdaleka jediní.“
Ještě ten rok Pavlík nastoupil do speciální školky, z čehož měla celá rodina obavy. Pája je spokojený, školka mu prospívá. Přirozeně jsou lepší a horší dny, ale to není nic, čím by se nepočítalo.
Pavlík jako typický hošík s ADHD častokrát nedokáže udržet pozornost při běžných denních aktivitách, třeba u jídla. Má problém dokončit činnost nebo se jim vyhýbá. Dle slov rodičů rád dělá nepořádek a nerad uklízí. Je roztržitý, nevydrží na místě. I když má klidně sedět, musí mít ideálně něco v ruce, s čím si může snadno hrát. Je netrpělivý, rychlý a hlučný, často se někam vydá bez rozmyslu. Zejména, když je rodina na výletě. Někdy přehnaně verbálně reaguje. Ale jak jsem psala výše, jen rodiče si umí skutečně představit, co to dennodenně znamená. Nutno podotknout, že se ale velmi zlepšuje a i kritizující širší rodina vidí velké změny.
„Závěrem bych asi chtěla říct dvě věci, za které jsem se styděla.“ Končí rozhovor Páji maminka. „První fakt je ten, že Pavlík bere medikamenty. Ještě než jsem měla synka, tvrdila bych, že „cpát“ do dítěte prášky je neetické a pokud je to nutné, tak to zřejmě mámy nezvládají. Teď bych si nafackovala. Díky tomu, že Pavlík bere léky má naději na lepší budoucnost. Skutečně nevím, jak by zvládl školku, ale jsem si jistá, že pouhá základní škola by mu činila velké obtíže a co by bylo dál, to nevím. Díky vhodně a odborně nastavené medikaci je z Pavlíka hošík, který umí pracovat se svou zvídavostí, je učenlivý a já vím, že zvládne základní školu a věřím, že i učiliště a kdo ví, co bude dál. Má tak šanci na normální život. Druhá věc je fakt, že za námi dojíždí výborný rodinný psychoterapeut. Dlouho jsem se styděla, že jako rodina potřebujeme psychologa. Vše spojené s ADHD bylo nesmírně těžké. Únava, lítost, nepochopení, reakce okolí a mnoho dalšího. Díky terapii víme jak pomoci Pavlíkovi i sobě. Naše dny plné obav a stresu se překlopily do poměrně harmonických dní a já jsem si začala mateřství konečně užívat a vidím, že Pavlík je šťastný. Držím palce všem rodičům, které pečují o jakkoliv zdravotně znevýhodněné děťátko.“
Zdroje:
Rozhovor a přátelství s Pavlíkem a jeho rodinou
ZÁVĚRKOVÁ, M. (2016). Jak se žije s ADHD: co se stane, když vám vstoupí do života, jaké to je žít s nimi a s námi. Pasparta
