Článek
Těžko hledat podobnou osobnost, která by za celou historii klasické hudby vzbudila tolik spekulací jako Paganini. Ne nadarmo se mu říkalo ďábelský houslista.
Narodil se roku 1782 v Itálii. Jeho otec byl prostý řadový hráč na mandolínu, a když jeho zbožná žena přišla s tím, že se jí ve snu zjevil anděl prorokující jejich synovi slávu skrze hru na housle, bylo jasno. V pěti letech ho otec začal učit hrát na onen hudební nástroj tak tvrdě, že musel trénovat i sedm hodin denně pod pohrůžkou přísného trestu. Traduje se, že mu při nevoli k hraní bylo odpíráno jídlo.
Jeho mimořádný talent a schopnosti na sebe nenechaly dlouho čekat. Malý Nikolo tak dostával stipendia a učil se od těch nejlepších. Brzy však nebylo učitelů třeba.
Od devíti let koncertoval a již jako dítě dosahoval mimořádných dovedností.
Jak dospíval, přirozeně se měnil i jeho vzhled. Historické prameny uvádí, že měl bledý, protáhlý obličej. Postavu nahrbenou, hubenou a končetiny včetně prstů neobvykle dlouhé. Vlasy mu chaoticky padaly na ramena a často své vzezření podtrhl neforemným, černým oblečením.
Údajně byl obdařen i neuvěřitelnou sílou. Dokázal z houslí vyloudit tóny tak působivé, že obecenstvo bylo naprosto uhranuté. Díky velkému rozpětí prstů dovedl zahrát tři oktávy na čtyřech strunách, náročné etudy prezentoval neuvěřitelnou rychlostí a jeho skladby byly natolik technicky obtížné, že trvalo dlouhé desetiletí, než je dokázal zahrát někdo jiný.
Fascinoval publikum natolik, že mnozí během jeho vystoupení plakali, doslova ohromení v bouři vlastních emocí včetně strachu a údivu. Přitahoval touhu publika po senzaci, klevety se rychle šířily a Paginini byl považován za jakousi přízračnou postavu skrývající mnoho tajemství. Zřejmě kombinace těchto aspektů přispěla k historkám o nelidské či nadpozemské moci.
Historky
Netrvalo dlouho a začalo se říkat, že Paganini zaprodal svou duší ďáblu, aby získal mimořádný talent. Někteří dokonce tvrdili, že je při jeho koncertování vidět vedle virtuóze tajemná postava, která vede jeho smyčec. Jiní přísahali, že viděli na podiu samotného ďábla.
Několik let žil v ústraní a tradovalo se, že se učil právě od něj. Pravděpodobnější teorie říká, že se dobu potýkal s úzkostmi a depresí neboť onemocněl syfilitidou. K hraní se ale rychle vrátil.
Jeho koncerty byly plné dramatu. Děsivý vzhled muže, který dokázal zahrát zvuky tak líbezné a vzápětí pokračovat děsivou rychlostí zcela odlišných prvků představovalo pro mnohé nezapomenutelný zážitek spojený s temnými silami.
Sám Paganini byl na své soukromí velice skoupý, historky nijak zvlášť neodmítal a údajně neměl problém přijíždět na svá vystoupení v tmavém kočáře taženém čtyřmi vraníky.
Tyto historky nabraly takový věhlas, že ho po jeho smrti církev odmítla pohřbít na posvátné půdě. Až po dlouhých letech a na četná naléhání papež svolil.
Jiná historka praví, že se během koncertu Paganinimu zpřetrhaly tři ze čtyř strun a on dokázal vystoupení dohrát jen na jedné jediné. Někteří tvrdí, že ho chtěl někdo záměrně poškodit, jiní zase, že si struny nařízl sám, aby podpořil svou odlišnost a um. Možná zasáhla vyšší moc.
Ze zahraničních zdrojů můžeme vyčíst, že to byl dokonalý bavič a showman, který si svá vystoupení užíval. Rád je doplňoval o zvláštní pohyby a nebylo mu cizí gradovat údiv, děsivost i samotné historky.
Jednoduché vysvětlení
S pokrokem doby a moderním zkoumáním jeho života se ukázalo, že pravděpodobně trpěl Marfanovým syndromem. Jedná se o genetické onemocnění pojivové tkáně, kterým lze vysvětlit jeho podivný vzhled, dlouhé končetiny, rozpětí prstů i uvolněné klouby, díky čemuž byl schopen na housle zahrát to, co nikdo jiný.
Toto onemocnění, tvrdé trénování v dětství a vlastní předpoklady tak nechaly zrodit geniálního houslového virtuóze všech dob.
Další zajímavosti
Paganini byl jeden z prvních, kdo nepoužíval noty. Což bylo na tehdejší dobu velmi netradiční a umělec tak přilil vodu do ohně, co se historek o něm týče.
Na ženy působil jako magnet a za svůj život měl hned několik milenek, včetně sestry Napoleona. Ta ho dokonce na pár let zaměstnala. Bylo to jeho jediné stále zaměstnání.
Byl to vášnivý hráč karet a miloval hazard, několikrát dokonce prohrál své housle.
I po jeho smrti můžeme spekulovat o tom, zda to byl skutečný ďáblův houslista nebo téměř obyčejný muž, kterému Marfanův syndrom, rodina, talent a jeho vlastní nátura zajistily neobyčejný život.
M. R.
Zdroje:
